Určitě sami víte, jak je obtížné se domluvit s člověkem, který sám přesně neví, co chce, anebo to ví, ale není vám z nejrůznějších důvodů schopný to sdělit. Zaposlouchejte se a uslyšíte na jasné otázky jako: „Dáš si chleba s máslem?“ odpovědi: „Ani ne… Asi jo… Nevím… No jestli si dáš ty, dám si taky… A kolik toho másla tam je?… A ty si dáš?“ Zaznamenáte i množství dalších nepřesvědčivých reakcí obsahujících slova možná, snad, asi, třeba… Co si z toho má tázající vzít? Popravdě to, co chce, protože všechny varianty jsou možné. Možná tedy chleba s máslem dostaneme, možná ne. A to bez ohledu na to, jestli jsme ho vůbec chtěli.
Podobně je to s mozkem. I tento nejvýkonnější počítač světa bude z nejasných vstupních informací zmatený. A časem přehřátý bude vypovídat službu. Nemůžeme se divit, že mozek odpovídá stejně nejasnými výstupy, jako byla vstupní data. Jednou nás pošle vpravo, podruhé na druhou stranu, potřetí vpřed. Nebo nám přihraje, co jsme chtěli, aby nám to vzápětí zase vzal. Dlouhodobým výsledkem je, že se nehneme z místa ani o píď, natož abychom se zásadně přiblížili k realizaci našich životních snů. Nějaký efekt naše trápení přece jen má. Je to ztráta energie, bezmoc, deprese a pocit, že ani nevíme, kdo jsme a co chceme, což dále prohlubuje zmatenost informací našemu mozku.
Co nás vede k tomu, že se nejsme schopni vyjadřovat jasně?
S největší pravděpodobností nás nikdo jako malé nepodporoval a neříkal nám, že to, co chceme, je dobře, že na to máme právo, že nejlepší odpovědi nám dá naše vlastní hlava. A když jsme se projevili autenticky, řekli nám, že se to nedělá, že bychom raději měli držet pusu a krok, že názor dospělého či autority je důležitější než ten náš. Že máma s tátou vědí nejlíp, co je pro nás dobré. Že práce, která nás baví, je k ničemu a stejně se jí neuživíme.
A jak ze začarovaného kruhu ven?
Dejte své hlavě jasné pokyny! Jmenuju se Kristýna Mášová, cítím se tak a tak a právě teď potřebuju toto.
Prvním krokem je uvědomění aktuálního skutečného pocitu. Když tento krok zvládnete, máte na půl vyhráno. Divili byste se, kolik lidí vám na odpověď: „Jak se právě teď cítíte a co byste potřebovali k tomu, abyste se cítili líp?“, odpoví po dlouhém přemýšlení, že NEVÍ! Ale já to chápu, protože kouč bude možná první člověk v životě, který se vás na to zeptá.
Druhým krokem je jasný pokyn mozku i našim blízkým, co pro svou spokojenost potřebujete.
Chápu, že v zásadních otázkách života si nebudete hned jistí. Ale budete si jistí v drobnostech. A právě v těch dáte svému mozku jednoznačně najevo, že máte jasno, že víte, jak se cítíte, že víte, co chcete, a nebojíte se to realizovat. A tak příště, až se vás někdo zeptá, jestli chcete chleba s máslem, se nejprve zeptejte sami sebe: Mám na to chuť? A až svou pravdivou odpověď budete znát, sdělíte ji JEDNOZNAČNĚ tomu, kdo se ptá. Tedy: „Ano, chci“, nebo: „Děkuju, nechci.“
Cvičně se zamyslete i několikrát za den, jak se právě teď cítíte a co byste potřebovali, aby vám bylo líp.
A víte, co bude následovat? Uleví se vám, protože nebudete ztrácet čas a energii neustálým analyzováním stále stejného. V hlavě budete mít věci setříděné a budete konečně po dlouhé době vědět, co chcete a co proto udělat.
Dejte tedy SBOHEM všem těm ASI, SNAD, MOŽNÁ a užijte si hodně zábavy při formátování svého počítače, protože osobní růst ve skutečnosti zábavný je.
