Jaro v astrologickém zrcadle: Když se planety scházejí v Rybách.
Ráda bych napsala něco. Ale něco dnes není tématem. Tématem tohoto času je nic. Tím myslím NIC. Ne jako že nic nenapíšu, protože není o čem. Ono totiž je. Jen je to poněkud absentující subjekt. Asi jako když filosofové řešili, zda je slyšet zvuk padajícho stromu v lese, kde nejsou žádné uši, které by ho zaznamenaly. Vždycky mi ta úvaha připadala přinejmenším podivná, neřku-li rovnou pošahaná … ale dneska mám pocit, že jim rozumím.
Když se podíváte do horoskopu, uvidíte hustě seřazenou baterii planet a bodů v Rybách. Počítejte. Slunko, Chiron, jižní uzel, Merkur, Neptun a Venuše. To se hned tak nesejde. Plus Luna v Raku, obklopeni vodou ze všech stran. Tichá a pasivní harmonie. Uvolnění a letargické snění. Útlum, smír a všeprostupující vláčnost.
Země minimum, vzduch žádný – a těch marných pokusů o myšlenku, cha! Oheň tu nějaký je, vidíte ho v sobě i okolo: sem tam vyšlehne plamen a hystericky zaječí nebo se pokusí něco rozjet, dynamicky nakopnout události k poklusu, ale příští pomalá vlna spláchne jeho marnou snahu …
Mluvím s lidmi, s kamarády, s kolegy, s klienty a neustále se vrací totéž téma. Je rozepsáno do scénáře v různých kulisách, ale v principu pořád totéž. Něco žiju, ale už to doznívá, sípe z posledních sil a já asi nemám chuť to zachraňovat, dotovat energií a resuscitovat. I energie už totiž skomírá. Už vlastně ani nechci, ani nemůžu, už mě to nebaví, už to necítím, nic mi to nedává a nějaké pokusy se motivovat … a jako proč? Chtěla bych odejít, ukončit to, utnout a jít dál, dál k něčemu novému … ale nemůžu z místa … Je to tak zřetelné, tak silné a tak strašně s tím (ve valné většině) bojujeme. Proč teda prostě nepřijmout skutečnost, energii času, jaká je, a nenechat věci vyhnít, dojít, vydechnout, odplynout, skončit a skonat přirozenou tichou a klidnou smrtí? Že by náš strach z konců a posedlost kultem věčného mládí a aktivity?
Úkolem je nyní nespěchat, nesnažit se, neřešit, nerozhodovat, neplánovat a jen být … Teď je čas určený k tomu všechno pustit, všechno, aby nezůstala ani stopa nátlaku a prosazující se vůle, která se většinou zuby nehty tvrdošíjně drží svých zrezlých představ, nefunkčních modelů a přežitých schémat, čistě jen proto, že je si to takhle nalajnovala. A to bez ohledu na změnu prostředí, situace, pocitů, prostě PROTO!!
Protože vůle se nebude nikomu přizpůsobovat, že jo!!
Zároveň je dobré nesnažit se věci urychlit, netlačit se dopředu a rvát se o prvenství, když jsme ještě nezaklekli do startovacího boxu. A není to jen o našem vnitřním pocitu. Začátky ještě nejsou na pořadu dne. I kdybychom si nakrásně vystřelili ze startovací pistole, vyběhneme sami, po pár metrech si začneme připadat jako idioti, a tak se pokud možno nenápadně pokusíme zacouvat zpátky. Začátky přijdou. A nemusíme je (překvapivě!) ani plánovat. Objeví se samy s přesunem toho všeho z Ryb do Berana. Do Berana, který nemá strach z ničeho, dere se vpřed, rve se a bojuje a dává tu správnou šťávu všem novým projektům.
Archetypálně je přechod Ryby – Beran vždycky uzavřením jednoho cyklu, dokončením minulého, aby bylo možné začít něco nového. Tentokrát čeká v Rybách skvadra planet, které budou přecházet jedna za druhou, jako na startu orientačního běhu: závodníci nevyběhnou současně, jsou na trať vypouštěni v určených rozestupech, aby se si navzájem nepletli pod nohy. A stejně to bude palba!
Ale zatím … si vypůjčím nádherný slogan od mé oblíbené autorky haiku. Není to teda haiku, ale dokonale se hodí. Doufám, Hanko, že to nevadí … snad. Takže. Březen je zen. A tak vypněte, ať vás mistr nevezme klackem po hlavě.
Zdroj foto:Pixabay.com
