Vzpomínky na nemocnici, kde práce byla posláním

Kde zůstala laskavost? Reflexe zdravotní sestry na současný stav nemocnic

„Sestřičko, já bych v té nemocnici umřela“, hrne se ke mně paní Beránková, když přichází na kontrolu. Malá, drobná paní, s krátkými šedivými vlasy a milým obličejem, ve kterém jsou nesmazatelně zapsány roky života.

„To bylo něco strašného“, pokračuje s touhou někomu o všem, co zažila vyprávět. „Víte, já jsem zažila už hodně, ale tam jsem si připadala bezmocná a všem na obtíž. Sestřičky na pokoj přišly jen píchnout injekce a rozdat léky, neměly čas s námi promluvit. Pan doktor se na mě u vizity ani nepodíval, hleděl jen do papírů a když jsem mu začala povídat o svém trápení, pokyvoval hlavou a skočil mi do řeči, že co bych chtěla, v tom věku. K večeři nám donesli salám, v takové zatavené fólii, a nemohla jsem se do něj vůbec, tím příborovým nožem, dostat. A té staré paní vedle, jsem musela namazat chleba, protože měla v ruce kapačku a večeři na nočním stolku.“

„Copak ji nikdo nenakrájel chleba na kousky, jak jsme to dělávali operantům my?“ Napadá mě. Nevím co říct, je mi jí líto, je mi líto sestřiček i lékařů, protože vím, proč to tak je. Jenže litovat se nemá, tak se vracím ve vzpomínkách.

Tenkrát před dvaceti lety (bože, já jsem pamětník!), bylo zdravotnictví jiné. Na oddělení lidé leželi delší dobu, průměrně 2-3 týdny, někteří déle, někteří se opakovaně 2x ročně vraceli na testy. Když jste s nimi v kontaktu takovou dobu, vytvoříte si k nim určitý vztah. Neberete je jen jako diagnózu, ale jako lidi se svým příběhem.

Na oddělení, kde jsem pracovala, byl primář, ke kterému jsme všichni vzhlíželi s úctou. Byl přísný, ale zároveň lidský, od svého personálu vyžadoval laskavý přístup k pacientům.
„Své problémy cestou do práce odložte na vrátnici, až půjdete domů, můžete si je zase vyzvednout. Tady jste pro lidi“, říkával. A tak jsme nechodili do práce, ale do služby. Na odznáčku jsme hrdě nosili nápis „Sloužím zdraví lidu“. V nažehlených bílých zástěrách a naškrobeném čepci, jsme si připadaly, tak nějak vznešeně. Cítili jsme, že to, co děláme, je poslání.

Pacienti museli po operaci 24 hodin ležet, druhý a třetí den mohli jen s doprovodem na WC. Nosili jsme jim lavory k umývání, jídlo do lůžka, odnášeli bažanty nebo mísu. No, a když tak kolem lidi chodíte, musíte s nimi promluvit. Na noční jsme sloužily po 1, takže jste tam byli prostě sami za sebe. Museli jste se naučit rozhodovat, zorganizovat práci tak, abyste se stihli postarat o 20 -30 lidí.

A přesto si člověk udělal čas je obejít, napnout jim prostěradla, převléct zpocený polštář nebo operantům, večer před spaním, namazat záda chladivou Emsponou. Alespoň trochu jim ulevit, prohodit pár slov, vyslechnout, pohladit nebo rozesmát. Trochu mi to vždy připomínalo, jako když doma ukládáte děti do postýlek. Uložit, přikrýt a popřát dobrou noc.Vnímala jsem tu krásnou, čistou energii, která se mi vracela.
Mladší a zdravější pacienti nám chtěli o víkendu sami pomáhat. Takže v jídelně stříhali čtverečky buničiny, povídali si a bylo to jako v rodině. Každou sobotu se na celém odělení převlékaly postele. Lidé nám na pokoji vyprávěli o své rodině, sdělovali své radosti i trápení, vzpomínali na to, co v životě dokázali.

Znali nás jmény, věděli, která sestřička má o víkendu službu, která umí dobře píchat injekce, s kterou je legrace, a která se nechá ukecat, aby se mohli dodívat na fotbal, i když končí po večerce.
A my zas věděli, proč je paní Nováková smutná a nemá chuť k jídlu a komu paní Jirásková plete ten krásný svetr. Babičky nám s pýchou ukazovaly fotky svých vnoučat nebo dávaly recepty na úžasné koláče. Ze služby jsme odcházely unavené, ale naplněné pocitem, že naše práce má smysl, že pomáháme.
Čas plynul, zdravotnický systém se začal měnit. Více a více přibývalo papírování, někde nahoře začali vymýšlet nesmyslné nařízení. Bylo důležitější mít v pořádku dokumentaci, mít čárky za každý výkon, vypsaný ošetřovatelský záznam. A tak nejde, prostě někde neubrat. Takže míň času na lidi, více na papíry.

Najednou nebyl čas, si s lidmi jen tak povídat.
Doba hospitalizace se začala zkracovat a ke každému příjmu a propuštění hromada papíru. Lidi jste nestačili za těch pár dnů poznat, kolikrát jste si ani nezapamatovali jméno. Takže zatímco jste dříve věděli, že paní Nováková na jedničce, je ta drobounká, stará paní, 2.den po operaci, co byla celý život švadlenou a má úžasnou vnučku, která hraje na klavír, teď jste jen věděli, že je to diagnóza na dvoulůžáku. O jejím životě jste nevěděli nic.

Už nezbýval čas naslouchat a pomáhat v léčbě laskavým slovem. Primář odešel do důchodu, personál se stával unaveným a vyhořelým. Ono poslání, o kterém mluvil primář, se začalo ztrácet. Služba začala připomínat práci v továrně na běžícím páse.

Cítila jsem, že mě tahle práce neuspokojuje a že nechci být součástí tohoto systému. Moje cesta byla složitější a tak můj příběh nekončí tím, že jsem odešla a začala se živit tím, co teď dělám. Jen život se mnou pohazoval na místa, kde ještě byly zbytky, starého systému zdravotnictví. Do ordinací, kde ještě byli lékaři ze staré školy a našli si čas, s lidmi promluvit, aniž by ťukali nález do počítače.

A sleduji, jak systém vyhnívá. Nemůže v takovém stupni rozkladu prostě fungovat tak, aby lidem pomáhal. Slyším nářky od lidí, nadávat na lékaře a sestřičky a chce se mi jich zastávat. Není to jen o lidech, že by dnes nebyli tak empatičtí. Je to o systému. Modlím se, abychom ani já, ani mi blízcí nepotřebovali být hospitalizovaní. Protože z toho, co slyším, se mi zdá, že je to o zdraví, ne-li o život.

Občas je mi z toho smutno a vzpomínám na tu lásku, soucit a něhu a na vděk, který se nám vracel.  Ale vím, že vše se děje z nějakého důvodu, že když něco končí, něco nového začíná. Že to, co přijde, až starý systém padne, bude lepší. Sami jsme si zvolili v jaké době žijeme, věřili jsme, že jsme silní a že to zvládneme.

Stav, v jakém je naše zdravotnictví, nám dává možnost vzít zodpovědnost za své zdraví do svých rukou. Začít se o sebe starat, dříve než tělo onemocní. Netrápit se tím, že nikdo se nestará o mé nemoci, ale zkusit svou nemoc pochopit a hledat pomoc v přírodě, ve změně svého myšlení a postojů.
Procitám ze vzpomínek a měla bych něco říct. „To jste šikovná paní Beránková, že jste to zvládla. Odpusťte sestřičkám i panu doktorovi, oni to také nemají lehké, jsou jen součásti něčeho, co je samotné trápí, ale nedokážou to změnit. A poděkujte svému tělu, že vám slouží tak, že jejich pomoc, už nepotřebujete. A už to pusťte z hlavy, je to za vámi, a raději mi řekněte, jak pokračuje vaše vnučka Klárka v tom hraní na klavír.“

Obličej paní Beránkové se rozzáří, usmívá se a začíná vyprávět. A já cítím zase tu energii a jsem ráda, že jsem tady, přesně tam, kde mám být. Kde můžu pomáhat léčit empatií, nasloucháním, laskavým slovem a pohlazením. Tak jak nás to učil náš primář.
P.S. Nebylo mým úmyslem nijak se dotknou práce lékařů a sestřiček, jejichž práce si velmi vážím. Vím, jak je vaše práce náročná, vím, že se snažíte nejvíce, jak můžete. Stejně tak se omlouvám,pokud máte jinou zkušenost s vaší nemocnici. V tom případě jsem ráda, že to ještě někde funguje.

Zdroj foto: Pixabay.com