Mezi bolestí a uzdravením: Jak jsem bojovala s rakovinou blízkých
Když jsem prožívala své nejhorší období života, nevěděla jsem, jestli to zvládnu. Umírání mého taťky bylo pro mě v životě hodně zásadní. Nikdo mi neřekl, jak se na to připravit, co mám dělat a hlavně, jak to mám zvládnout? To jsou otázky, na které jsem si musela najít odpověď sama a hlavně, musela jsem si to prožít.
Vzpomínky jako zběsilé
Po zjištění, že můj manžel má rakovinu, se mi opět vybavili mé vzpomínky na taťku. Jaké to bylo, přemítalo se mi to v hlavě jako nějaký film. Byl v tom, ale rozdíl, teď se jednalo o mého partnera, se kterým vychováváme malou dcerku.
Věděla jsem, že to prostě musím zvládnout. Nesmím se zhroutit, padnout na kolena. Protože tím bych položila mou milovanou rodinu a to jsem nemohla. Musela jsem být silná a být bojovnice.
Ale jak? Hledala jsem různé možnosti a rady, jak to mám zvládnout zůstat silná a nepadnout. Bohužel nikde jsem nic takového nenašla. Takže jsem začala u sebe. Prošla jsem si kurzy sebevzdělání a sebelásky, díky tomu se mi změnil pohled na spousty věcí a ujasnila jsem si své priority.
Zjitila jsem, že to zvládnu
Pochopila jsem, že jaký si ten život udělám, takový ho budu mít. Někdo si řekne, to je jen taková fráze: “jaký si to uděláš, takový to máš”, písnička od Chinaski. Ale je to prostě tak. Zjistila jsem, že musím vzít svůj život do svých rukou a že to jde.
Začala jsem si více všímat sama sebe, svého těla a smetla ze sebe, ten pocit viny. Myslela jsem si, že k sobě tu rakovinu snad nějak přivolávám. Že to je snad nějaká kletba. Proč milovaní muži v mém životě mají tuto nemoc?
Možná si říkáte, že to je hloupost. Přece nemůžu k sobě přitahovat rakovinu. Ale já jsem ten pocit opravdu měla. Než jsem došla k tomu, že jsem si to přiznala a odpustila si to, nějakou dobu to trvalo. A rakovinu jsem přestala vnímat jako svého strašáka ve skříni.
Když jsem si více všímala sebe a svých pocitů, najednou ta nejistota byla mírnější a mírnější. Rodinná atmosféra byla klidnější a vztah s manželem vřelejší. To odcizení, které se mezi námi s manželem vytvořilo, začalo ustupovat. Den o dne to bylo mnohem lepší.
Proč to chci šířit dál?
Již dřívě mě napadla myšlenka, že bych o tom, co prožívám mohla něco napsat. Tato myšlenka mě dovedla až sem. A proto jsem se rozhodla, že budu psát BLOG. Touto cestou se mohu o to s vámi podělit. Říci vám, že v tom, co prožívate nejste sami. Předat vám své zkušenosti, které jsem získala. A ukázat vám cestu, jak zvládnout rakovinu své blízké osoby.
Zdroj foto: Dagmar Arnoštová
