Je noc. Nad hustým tmavým lesem svítí měsíc v úplňku a osvětluje palouk s chatrčí z větví. Uprostřed palouku sedí v trávě kolem ohýnku dva zarostlí loupežníci. Opékají si brambory a jablíčka, které si nakradli ze zahrady u statku kousek za lesem.
„Už to bude?“, ptal se nedočkavě první z nich, Karlos. „Mám hlad, až mi kručí v břiše.“ „Ještě chvíli vydrž, trochu nevrle mu odpověděl druhý pytlák, s přezdívkou Hudrák, který držel nad plameny prut s napíchnutými několika bramborami a jablíčky.
Karlos nato zabrblal: „Stejně ti řeknu, pořád dokola jen ty brambory a jablka. Kdyby tak byl aspoň špekáček! Úplně si umím představit tu vůni!“
Hudrák se ušklíbl: „Jo, taky bych si dal. A ještě raději dobře propečenou srnčí kýtu, s křupavou kůžičkou! Mňam!“
Karlos ho okřikl: „Hele, nech toho a nedělej mi chutě! A vůbec, zítra se vypravíme poohlídnout, jestli se nám do nastraženého oka na stezce, kudy chodívá lesní zvěř ke studánce, nechytilo divoké prasátko, srnka, nebo aspoň liška. To by bylo!“
A jak řekli, tak udělali. Hned ráno, když ještě stála v trávě rosa, vyrazili. V lese se dobře vyznali, a tak po hodince dorazili na místo. Přesně tam, kde předevčírem nastražili oko z tenkého drátu, do kterého se mělo chytit jako do pasti nějaké zvířátko. Jaké ale bylo jejich překvapení. Na stezce nebyla ani jejich past, a už vůbec ne nějaké chycená upytlačená kořist. Hleděli jen pošlapané místo, se stopami kopýtek a dětských bot, a několik skvrnek od krve.
„No, co co co, rozumíš tomu?“, nechápavě kroutil hlavou pytlák Hudrák.
„Sakra, vypadá to, že nás někdo předběhl, a kořist nám sebral,“ vztekal se Karlos. „Já ho dostat, tak ho snad přerazím vejpůl!
Jak já se těšil na pečínku!“, povzdychl si ještě.
„To je divný,“ drbal se ve špinavých vlasech Hudrák. „Vždyť to jsou stopy dětských bot. „Kdo to jen mohl být?“
„Co kdybychom si trochu počíhali v okolí?“, přemýšlel nahlas Karlos. „Třeba na toho prcka natrefíme.“
Uběhlo několik dní, a nic se nedělo. V pátek vpodvečer byl malý Vinci doma s maminkou. Ta zrovna věšela prádlo na šňůru na zahrádce před jejich chaloupkou a pozpěvovala si k tomu. Vinci se nudil, a tu mu blesklo hlavou:
„Co kdybych se ještě před večeří zašel podívat tam, kdy minule pytláci nastražili past lesní zvěři.“
„Smím před večeří na chvíli ven, mami?“, zavolal na maminku.
A když kývla na souhlas, vyběhl do lesa. Ještě za sebou slyšel, jak za ním maminka volá, aby byl na večeři zpátky.
Nebylo to daleko, a i to místo si dobře pamatoval. Vždyť znal les jako své boty. A tak snadno našel stezku vyšlapanou lesní zvěří v hebké trávě. Brzy dorazil na místo, kde před několika dny vysvobodil z pasti malou srnku. S úlevou pozoroval, že místo bylo prázdné, po nějaké nové pasti ani památky. Měl radost, a vydal se po té stezce směrem k tůňce. Těšil se, že si udělá radost, a před návratem domů se ve studené vodě osvěží.
Sotva Vinci ušel pár kroků, stalo se to. Uslyšel za sebou kroky, a než se stačil otočit, někdo mu hodil přes hlavu pytel. Neviděl vůbec nic, jen tmu. Uslyšel hrubý mužský hlas, jak říká: „Karlosi, pořádně pytel zavaž, ať nám neuteče! Vsadím se, že to určitě bude ten prcek, co nám sebral naši kořist“. Vinci se bránil, ale nebylo mu nic proti převaze platné. Pytlák Hudrák si pytel s malým Vincim přehodil přes rameno jak pytel brambor, a kývl na Karlose: „Jdeme, to se uvidí, jestli se nám nepřizná.“ No, znělo to pořádně výhrůžně!
„Pusťte mě, slíbil jsem mamince, že budu večer doma,“ volal ze tmy pytle Vinci.
Ale marně; pytláci s ním neměli žádné slitování a zamířili s pytlem s uvězněným Vincim na svůj loupežnický palouček. „A nešij sebou, nebo uvidíš!“, okřikl zlostně Vinciho pytlák Karlos.
Druhá část
Druhá část bude o tom, jak pytláci přivázali Vinciho ke stromu, aby z něj dostali, kde je jejich kořist, a o tom, kdo mu přišel tiše z lesa na pomoc, a jak to nakonec všechno dopadlo? Pomožte nám pohádku dokončit …. 🙂 Malá odměna pro nejlepší konec pohádky. Napište nám na ma*****@ma*****.cz
