Dnešní téma, kterému se chci věnovat, je trochu vážnějšího charakteru. Ne snad proto, že bych chtěla někoho vyděsit. Naopak bych ráda inspirovala ostatní. Hlavně v případě, že se jedná o věci, o kterých se běžně nemluví.
Co se týče onemocnění HIV, lidé mají pocit, že se jich to netýká. Podle statistik i zpráv tuto nemoc lidé považují za nemoc promiskuitních jedinců, homosexuálů a drogově závislých.
Je tedy přirozené, že pokud člověk nespadá ani do jedné z výše uvedených kolonek, může získat falešný pocit bezpečí. Skutečnost je ale taková, že si tato nemoc příliš nevybírá.
I když máte jednoho stálého partnera, stačí, aby se jednou někde zapomněl a svým nezodpovědným rozhodnutím může vážně ohrozit i vás. Také můžete mít seriózně vypadajícího dlouhodobého partnera a zjistíte, že ho dohnala dnes již tolik vzdálená mladická nerozvážnost.
Vzhledem k tomu, že celý minulý rok byl pro mne ve znamení hodnocení mých předešlých skutků, HIV test byla jedna z věcí, která se objevila na seznamu věcí, kterou chtě, nechtě budu pro sebe muset udělat.
A jaké jsou mé osobní zkušenosti?
Popírání
I když jsem neměla z minulosti úplně čisté svědomí, poměrně dlouhou dobu trvalo, než jsem se k samotnému testování dostala. Vědomí mých vlastních chyb z období dospívání mi pěkně zatopilo pod kotlem pokaždé, když na mě vyskočil článek či informace o nemoci HIV a AIDS. I když jsem v létě sledovala video jedné z mých oblíbených youtuberek právě o tomto testování, říkala jsem si (jako ostatní), že pokud tuto nemoc mám, asi bych o ní raději nechtěla nic vědět.
Toto přesvědčení a popírání se mě drželo až do prosince 2018.
Změna myšlení
Bylo to zhruba dva dny před koncem roku, kdy se mi v hlavě něco přeplo a já si řekla: ,,Pro svůj vlastní klid musím vědět, na čem jsem.”
Nebudu lhát. Měla jsem strach. Tak velký, jako asi nikdy v životě.
Proto jsem se začala pomalu bavit s lidmi ze svého okolí, zda už něco podobného zkoušeli a jaký mají na tuto problematiku názor. V tento moment se objevily první vlaštovky, které mi řekly, že už nad podobnou věcí přemýšlely a rozhodně není na škodu, pokud chce mít člověk vnitřní klid.
Začala jsem tedy hledat možnosti anonymního testování ve svém městě a začetla jsem se do rozličných materiálů o HIV pozitivitě v případě, že věci nedopadnou zcela dle mého očekávání. (Ano, okolí vám bude říkat, že vám určitě nic není. Jenže, to, že vám něco je, na sobě nepoznáte. Je tedy lepší se pro jistotu připravit.)
Testování
Pro samotné testování jsem si vybrala pobočku Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě. Ten zájemcům nabízí bezplatné anonymní testování na území Brna.
Když jsem přišla do čekárny, ke své úlevě jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo se k testování odhodlal. Za zhruba hodinu, co jsem byla v čekárně nás na testování přišlo asi 6. Všichni jsme byli nervózní. Na druhou stranu mohou statistici jásat, že se lidé k tomuto kroku staví zodpovědně.
Jakmile na mě přišla řada, čekal mě krátký pohovor a odběr krve. Upřímně, byla to trochu anabáze. Jsem přirozeně nízkotlaková a krev netekla a netekla. Naštěstí paní, která má provoz této poradny na starosti byla velmi příjemná a nevzdala to se mnou. Nakonec se zadařilo a přišlo týdenní čekání na výsledek.
Bylo to zhruba dva dny před koncem roku, kdy se mi v hlavě něco přeplo a já si řekla: ,,Pro svůj vlastní klid musím vědět, na čem jsem.”
Nebudu lhát. Měla jsem strach. Tak velký, jako asi nikdy v životě.
Proto jsem se začala pomalu bavit s lidmi ze svého okolí, zda už něco podobného zkoušeli a jaký mají na tuto problematiku názor. V tento moment se objevily první vlaštovky, které mi řekly, že už nad podobnou věcí přemýšlely a rozhodně není na škodu, pokud chce mít člověk vnitřní klid.
Začala jsem tedy hledat možnosti anonymního testování ve svém městě a začetla jsem se do rozličných materiálů o HIV pozitivitě v případě, že věci nedopadnou zcela dle mého očekávání. (Ano, okolí vám bude říkat, že vám určitě nic není. Jenže, to, že vám něco je, na sobě nepoznáte. Je tedy lepší se pro jistotu připravit.)
Testování
Pro samotné testování jsem si vybrala pobočku Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě. Ten zájemcům nabízí bezplatné anonymní testování na území Brna.
Když jsem přišla do čekárny, ke své úlevě jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo se k testování odhodlal. Za zhruba hodinu, co jsem byla v čekárně nás na testování přišlo asi 6. Všichni jsme byli nervózní. Na druhou stranu mohou statistici jásat, že se lidé k tomuto kroku staví zodpovědně.
Jakmile na mě přišla řada, čekal mě krátký pohovor a odběr krve. Upřímně, byla to trochu anabáze. Jsem přirozeně nízkotlaková a krev netekla a netekla. Naštěstí paní, která má provoz této poradny na starosti byla velmi příjemná a nevzdala to se mnou. Nakonec se zadařilo a přišlo týdenní čekání na výsledek.
HIV nelze chytit tak, že se dotknete HIV pozitivní osoby, sdílíte jídlo a příbor, líbáte se, kousne vás hmyz či si sednete na záchodové prkénko. Naopak tuto nemoc můžete chytit v případě, že neprovozujete bezpečný styk, pracujete ve zdravotnictví, užíváte drogy, přijali jste krevní transfúzi či vám byl transplantován orgán. HIV pozitivita se také přenáší z matky na dítě v období těhotenství. (U nás je však testování na HIV pozitivitu v těhotenství povinné.)
Výsledky
Dnes jsem se vydala pro výsledky. Nervozita značná. Co když mi něco najdou?
Když jsem přišla do ordinace, paní se na mne mile usmívala. Nejspíš proto, že si ještě pamatovala náš zápas o krev z předešlého týdne. Sdělila jsem své číslo a dozvěděla se, že výsledek mých testů je negativní. Dostala jsem papír s potvrzením, potřásla si rukou a byla šťastná, že to dobře dopadlo. (Od teď se také začnu chovat mnohem zodpovědněji sama k sobě.)
Proč o tom píšu?
Protože ze svého okolí vím, že odhodlat se a jít na HIV testy chce značnou dávku odvahy. Všichni jsme si vědomi svých hříchů. Jsme ale ochotní spíš risknout život v nejistotě a nevědomosti, než abychom měli černé na bílém potvrzeno, že ten černý Petr (o kterém jsem mluvila v úvodu) padl zrovna na naši hlavu.
Rozhodla jsem se o tom promluvit i proto, že chci sdílet svoji zkušenost a pomoci ostatním v boji s jejich vlastním strachem.
Spousta lidí mi řekla, že pokud by se dozvěděli o své pozitivitě, nechtěli by s ní žít.
To je na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou – existuje tolik dalších a vážných nemocí, které nelze léčit a které vás zabijí do několika týdnů. (Například některé agresivní druhy rakoviny.) Život s HIV pozitivitou není procházka růžovou zahradou, ale moderní léčba šla natolik kupředu, že život nemocného lze natáhnout až k běžnému roku dožití.
Také jsem chtěla toto téma otevřít proto, že se nejedná o nic, co by se řešilo u nedělního oběda.
Možná ale, že když se nám povede zbořit tabu, která kolem tématu HIV jsou, konečně se nám podaří tuto nemoc zastavit.
A co vy? Máte s tímto typem testování zkušenost?
Zdroj obrázků: Pinterest.com
Protože ze svého okolí vím, že odhodlat se a jít na HIV testy chce značnou dávku odvahy. Všichni jsme si vědomi svých hříchů. Jsme ale ochotní spíš risknout život v nejistotě a nevědomosti, než abychom měli černé na bílém potvrzeno, že ten černý Petr (o kterém jsem mluvila v úvodu) padl zrovna na naši hlavu.
Rozhodla jsem se o tom promluvit i proto, že chci sdílet svoji zkušenost a pomoci ostatním v boji s jejich vlastním strachem.
Spousta lidí mi řekla, že pokud by se dozvěděli o své pozitivitě, nechtěli by s ní žít.
To je na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou – existuje tolik dalších a vážných nemocí, které nelze léčit a které vás zabijí do několika týdnů. (Například některé agresivní druhy rakoviny.) Život s HIV pozitivitou není procházka růžovou zahradou, ale moderní léčba šla natolik kupředu, že život nemocného lze natáhnout až k běžnému roku dožití.
Také jsem chtěla toto téma otevřít proto, že se nejedná o nic, co by se řešilo u nedělního oběda.
Možná ale, že když se nám povede zbořit tabu, která kolem tématu HIV jsou, konečně se nám podaří tuto nemoc zastavit.
A co vy? Máte s tímto typem testování zkušenost?
Zdroj obrázků: Pinterest.com
