Ahoj, vítejte na mé první “kapitole”.
Psal se rok 2015. Když jsem poprvé uviděla svého bratránečka, kdy jemu byl jeden den a mě?… Mě bylo osm dní.
Byl to den, kdy jsem už věděla, co se stalo a co bude následovat. Jen jsem to nechtěla přijmout. Nechtěla jsem přijmout fakt, že to už nikdy nebudu já.
Nevěděla jsem, kdo jsem, ani kým budu. Věděla jsem jen to, že už nikdy nebudu to, co dřív. 24 let, 11 měsíců a 16 dní jsem žila jako introvertní dívka, která se bála říct svůj názor nahlas. Dívka, která se styděla a ráda hrála „druhé housle“. Jen, aby po ní nikdo nic nechtěl. Dívka, která byla terčem šikany. Dívka, která žila jen ve svých snech. A dnes? Dnes ten sen žiji.
Mamka říká, že když jsem byla malá, tak tam, kam mě posadili, tak tam jsem seděla i za hodinu. Kde mě nechali, tam mě našli. A přesně takový byl i celý můj „první“ život. Šla jsem tam, kam mě ostatní poslali. Byla jsem ráda, že to hlavní rozhodnutí udělá někdo jiný. Sice často, vlastně pořád, říkám, že naši byli přísní a tak jsem raději dělala to, co chtěli, abych měla klid. Ano, je to pravdu, ale ne úplná. Byla jsem ráda, že to rozhodnutí udělali. Já bych se v životě nikam nedokopala. Byla jsem vděčná, že rozhodli za mě, na jakou půjdu SŠ, jsem vděčná, že mě dokopali na VŠ. Byla jsem i ráda za práci, kterou mi doporučili. Ano, byla jsem taková. Kam mě položili, tam jsem zůstala. A byla jsem spokojená, protože ostatní kolem mě byli šťastný. Kdyby nerozhodli, plácala bych se životem bez cíle. Dělali přesně to, co správný rodič má dělat. A já jim jsem za to vděčná.
Celých 24 let, 11 měsíců a 16 dní jsem se snažila někomu zavděčit. Někomu udělat radost. Chtěla jsem být chválená, přála jsem si být někým, na koho můžou být rodiče pyšný.
Udělala jsem spoustu chyb, ale žádné nelituji. Byl to můj život a v té dané chvíli, se to mělo přesně tak stát.
17. června 2015 jsem se „podruhé“ narodila.
