Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha v rámci svého programu oslaví sté výročí Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Pod taktovkou nového šéfdirigenta tohoto tělesa, Eliase Grandyho, zazní například světová premiéra Dvojkoncertu pro housle a violoncello od Jana Kučery. V rozhovoru Elias Grandy vysvětluje, proč klasická hudba nepotřebuje složitá pravidla.
Mnoho lidí si myslí, že klasická hudba je „nudná“. Kdybyste měl vybrat jediné dílo, abyste je přesvědčil o opaku, které by to bylo?
Pravděpodobně Stravinského Svěcené jaro. Je opravdu těžké představit si něco méně nudného. Je to fyzické, divoké, sofistikované a místy téměř „brutální“. I více než sto let po své premiéře dokáže tato skladba vyvolat pocit, že se právě děje něco nebezpečného.
Fascinuje mě ale, že to stejné platí pro další díla. Mahler, Janáček, Strauss, Bartók. Tito skladatelé a jejich díla pracují s extrémy: s láskou, strachem, násilím, něhou i smrtí. Představa, že klasická hudba je za všech okolností zdvořilá nebo pohodlná, je vlastně docela zvláštní, když se podíváte na to, co je skutečně napsané v partiturách.
Existuje ve světě klasické hudby nějaké striktní pravidlo nebo zvyk, který vás osobně vytáčí?
Možná ne jedno konkrétní pravidlo, ale spíše představa, že člověk musí nejprve znát nějaká pravidla, aby si mohl klasickou hudbu užít. Kdy mám tleskat? Co si mám vzít na sebe? Rozumím tomu dílu dostatečně? Měl jsem si předem něco nastudovat?
Tradice mohou být krásné a chovám k nim obrovský respekt. Problémem se však stávají ve chvíli, kdy v lidech vyvolávají pocit, že hudba a koncertní sál patří někomu jinému. Přál bych si, aby lidé přicházeli se zvědavostí a pocitem, že tato hudba je jejich. Na to, aby vás hudba hluboce dojala, zkrátka nepotřebujete žádný manuál.
Jak byste přesvědčil mladou generaci, aby šla na koncerty klasické hudby?
Předně bych nikdy nepředpokládal, že musíme klasickou hudbu pro mladé lidi dělat jednodušší nebo „cool“. Mladí lidé jsou naprosto schopni porozumět něčemu komplexnímu, zvláštnímu nebo náročnému, pokud z toho cítí upřímnost. Zpochybnit a změnit ale musíme ty bariéry kolem samotné hudby. Jak se s ní lidé poprvé setkávají? Cítí se vítáni? Dokážeme jim předat, proč nás samotné vystoupení tak fascinuje? A jsme přítomni na místech, kde lidé dnes věci skutečně objevují? Ať je to online svět, rádio nebo školy.
Nemusíte Mahlera předělávat do jiného žánru, aby mu dvacetiletý člověk porozuměl. Naším úkolem je předložit hudbu v té nejsilnější možné podobě – s takovým přesvědčením, intenzitou a představivostí, že lidé budou chtít naslouchat.
Říká se, že když je člověk zamilovaný nebo prožívá silné emoce, hraje nebo zpívá úplně jinak. Do jaké míry ovlivňuje váš osobní život, co publikum slyší v koncertním sále?
Nemyslím si, že je možné tyto dvě věci zcela oddělit. Když tvoříme hudbu, souvisí to s tím, co prožíváme. Zamilování se, ztráta někoho blízkého, rodičovství, stárnutí – to vše mění způsob, jakým prožíváme emoce, a to, jak chápeme hudbu.
Zároveň si nemyslím, že by se pódium mělo stát mým osobním deníkem. Jako dirigent mám odpovědnost vůči skladateli i vůči hudebníkům, kteří přede mnou stojí. Své pocity nemohu jednoduše vnucovat všem ostatním.
Možná život spíše mění otázky, které si kladu ohledně daného díla, než aby mi dával jiné odpovědi. A to je jedna z úžasných věcí na návratu k velkolepé hudbě: partitura se nezměnila, ale vy ano.
Dokážete oddělit to, kým jste na jevišti, od toho, kým jste v běžném životě?
Na jevišti rozhodně panuje určitá úroveň soustředění a intenzity, kterou by nikdo z nás nechtěl udržovat celý den! Ale v zásadě si nemyslím, že se stávám někým jiným.
Tradičně se o dirigentovi mluví jako o někom, kdo musí vyzařovat autoritu. To mi nepřipadá nijak zvlášť zajímavé. Orchestr velmi rychle pozná, zda máte co smysluplného říct, zda víte, co chcete, a zda jim nasloucháte.
Samozřejmě někdo musí rozhodovat, a to mě baví. Ale ty nejsilnější výkony nevznikají tím, že orchestr prostě následuje dirigenta. Vznikají tehdy, když se všichni stanou součástí stejné hudební myšlenky.
Elias Grandy se s orchestrem a sólisty – houslistou Danielem Matejčou a violoncellistkou Sakurou Tobou – představil 15. 9. 2026 od 20.00 v pražském Rudolfinu. Kromě světové premiéry zaznělo Marvelovo Bolero, díla Clauda Debussyho či Erwina Schulhoffa.
Foto: Heidelberg©felixbroede a Pacific Music Festival (se souhlasem)