Ne! To se nestalo! Radim nechce věřit. Rozhlíží se po cizím pokoji a marně se snaží rozpomenout, kdeže to vlastně je. Vypadá to jako hotel. Ale on si žádný pokoj nenajímal. Nebo ano? Zkouší si rukama bušit do hlavy, ale nepomáhá to. Jen dostává pocit, že slyší vodu. Voda! Zapomněl večer zavřít kohoutek?
Radim neochotně odhrne peřinu a spatří své nahé tělo. Nemá pyžamo? Divný! Co se to vlastně včera stalo? …Třídní sraz po dvaceti letech. Ale proč je v hotelu a nahý?
Radim se postaví a ucítí tupou bolest hlavy. Taky žaludek se neochotně zhoupne. Měl by zastavit tu vodu. Už chce vzít za kliku, když ho něco zastaví v pohybu. Z koupelny slyší zpěv. Žádná slova, jen melodie. Docela dobrý, pomyslí si a ztuhne. On tu není sám! Zprznil nějakou bývalou spolužačku? Blbost! Jak je viděl jednu po druhé přicházet na mejdan, říkal si, jak hezkou a hlavně štíhlou má manželku. A že od nich mu fakt žádný nebezpečí nehrozí.
No jo, nehrozí, ale někdo v té koupelně zpívá. A je víc než pravděpodobný, že je to žena. Nebo dvě? Radim si není jistý naprosto ničím. Poplašeně se rozhlíží po podlaze a hledá oblečení. Moc ho tu není. Nachází svoje kalhoty, zmačkanou košili a podprsenku s pořádně velkými košíčky.
„Do prdele, do prdele, do prdele…,“ Radim si strčí pěst do pusy, aby neklel tak nahlas. Je to jasný – sbalil nějakou tlustou zoufalou spolužačku a dělal to s ní tady jako nějaký pomatenec, co si neuvědomuje následky. A co je horší, ani si to nepamatuje!
Zdrhnout! Musí zmizet, než se vrátí z koupelny. Radim se začne soukat do včerejšího oblečení. Sice by si taky rád dal sprchu, nebo si alespoň opláchl obličej, ale nemůže riskovat. Dole u recepce třeba budou mít záchody s umyvadlem…
Radim zapíná košili. Je sice zmačkaná, ale knoflíky jsou všechny. Tak to asi taková vášeň nebyla, ušklíbne se. Aspoň že tak. Ještě kalhoty a konec. Má je mokré! Celé jsou vlhké a od kolen dolů úplně promočené. Jak je tohle možné? První ho napadne, že se počůral, ale to vzhledem k rozvržení mokrých skvrn, zavrhne. Ještěže je venku docela teplo (nebo alespoň včera bylo), tak to vydrží…
Ale jak to doma vysvětlí Markétě? Měl být doma už včera večer, a ještě přijede s kocovinou a mokrýma kalhotama. Radim se začne šacovat a hledá mobil. V oblečení není. Podívá se na noční stolek. Tam také ne. Sehne se pod postel, ale nic nevidí. Klekne si na zem a sonduje pod postelí. Je tam! A akorát mu pípla esemeska.
Radim zaostří na zprávu, „Vařím oběd. Kdy dorazíš domů? Pusu M.“
Dobrý! Je to dobrý! Doma průšvih nemá – Markéta s ním mluví. Takže to nebude tak hrozný. Kalhoty nějak vysvětlí, nebo je cestou usuší. Stačí si v autě zapnout topení. Všechno bude ok. Teď jen vypadnout z tohodle pokoje!
Měl s sebou ještě něco jiného než mobil? Peněženku. Ta by mohla být v saku. Kde je sako? Skříň. Skříň je prázdná. Radim cítí, jak mu tepe hlava a myšlenky létají jedna přes druhou. Kam mohl dát sako? Že by ho zapomněl v té hospodě i s peněženkou? To snad ne! Má tam doklady. Auto, kde má auto? Sem určitě nejel autem. Když je opilý, neřídí. Nechal ho tedy tam. Dojde si pro sako a vyzvedne auto. Alespoň cestou vystřízliví.
Radim ještě jednou přejede pokoj očima a už chce otevřít dveře do chodby, když si uvědomí, že nemá boty ani ponožky. Jedna věc je přijít domů zmuchlanej, a druhá dorazit bez bot, saka a peněženky. Na loupeživou bandu nenechavých lapků, mu Markéta neskočí. I když, kdo ví, co se včera stalo…
Dveře koupelny se otevřou a Radim nadskočí.
„Vyhajanej?“ zaburácí Měchura a zachechtá se.
Radim na bývalého spolužáka vytřeští oči, „Co tady děláš, Měchuro?“
„Coby? Spal jsem tu. Jako ty. To byla včera docela jízda, co?“
Měchura hodí na postel smotek oblečení. Sám má na sobě jen bílou osušku omotanou kolem pasu.
Radim je ochotný připustit ledacos, ale že by si dal říct s Měchurou, tomu fakt nevěří.
Zvedne z postele podprsenku a ukáže ji spolužákovi, „Nevíš, kde se tu vzalo tohle?“ Sám neví, proč řeší jako první zrovna podprdu, když mu chybí peněženka.
„To je přece Lapáčkový – tý odbarvený na blond. Měchura rukama naznačí velké boule na hrudníku. Škrábala tě těma dlouhýma nehtama na zádech. To si musíš pamatovat. Říkal jsi, že je to super předehra.
„Ne! To jsem určitě neříkal!“
„Ale jo! A taky jsi jí dával hlavu mezi prsa a říkal jsi “budliky, budliky”, to byla docela hlína,“ uchechtne se Měchura.
„To je v prdeli. Je tam?“ Radim kývne ke koupelně. Nějak mu přijde snesitelnější, kdyby si dali trojku.
Měchura ale jeho naději pohřbí hned v zárodku: „Neblázni, člověče, ta je doma. Starej si pro ní přijel v jednu ráno. Že měla dorazit už před hodinou. Tu podprdu ti dala na památku. Říkal jsi, že tak budeš aspoň spát mezi jejíma kozama…“
Radim si sedne na postel, „To je vostuda! Nevíš, kde mám boty? Doufám, že jsem jí je nedal výměnou. Ty by jí mohly uspat navěky…“
„Sušej se v koupelně.“
„Sušej?“
„Jak jsi coural tou fontánou na náměstí, tak sis namočil boty, kalhoty a taky ti tam spadlo sako. Všechno je to na topení.“
„Shit!“ ujede Radimovi, „Máš tam ještě nějakou “dobrou” zprávu?“
„Tak neutopil ses, manžel Lapáčkový ti nerozbil hubu – evidentně je zvyklej, peněženku jsme našli, mobil taky máš… tak za mě dobrý, kámo!“ Měchura se zasměje, rozváže si osušku a nahý začne prohrabovat hromadu oblečení, co si donesl z koupelny. Radim ho s hrůzou pozoruje. Kdyby sahal na tohle, tak to si přece musí pamatovat!
„Co na mě tak vejráš?“ zeptá se udiveně Měchura a obléká si nalezené trencle.
„Bylo něco?“ Radim by se radši neviděl. Zbytečná otázka. Určitě nebylo! On je přece jednoznačně na ženský. Na chlapa nikdy ani nepomyslel… Možná při tom porňáči tenkrát…, ale ne, nikdy!
Měchura se chechtá, až se za břicho popadá, „To jako myslíš my dva, jo?“ ukazuje rukou střídavě na sebe a na Radima.
„Blbost, že jo?!“ Radim si oddychne.
„Tak zase taková blbost to není, vzhledem k tomu, jak ses ke mně večer lísal, ale nic nebylo. Nejsem žádnej buzík.“
„To já taky ne, přece. Jen jsou tady ty manželský postele. Já byl ráno nahej, ty seš nahej teď, tak jsem jen sondoval…“
„Vole! Nahej seš, protože jsi měl všechno prochcaný z tý fontány, co se s v ní honil s holkama. A v hotelu jinej dvoják neměli a jednolůžáky jsou vo dost dražší. Ty jí teda máš. Pamatuješ si aspoň něco?“
„Tak od jedenáctý vůbec nic… Naprostý okno. Musel jsem se otrávit tou slivovicí…“
„Na slivku to nesváděj. Ta byla dobrá. Mně nic není. To jsou ty vaše koktejlíčky. Jestli bylo včera něco buzerantský, tak pití barevnejch drinků s deštníčkama. Brrr!“ Měchura se zatím navlékl do zbytku oblečení. Vytáhl hřeben a široce si ulízl patku, „Tak já jsem ready. Co ty?“
„Čekej! Budu během minutky. Jen si zajdu do koupelny pro věci,“ Radim oběhne Měchuru, otevře do vedlejší místnůstky a ke své úlevě najde na hřejícím žebříčku své sako, ponožky i boty. Z náprsní kapsy vyndá peněženku. Otevře ji. Peníze a doklady má. Takže nakonec všechno dobře dopadlo… Už si chce oddychnout, když z peněženky vyndá svou jedinou tisícovku a na ní je červenou fixou napsáno: „Byl jsi super! Tohle musíme zopakovat, zavolej mi 777 456 780 L ♥…“
