„Vypadni! Slyšíš? Vypadni a už se nikdy nevracej!“ rozzuřená Štěpánka práskne domovními dveřmi, opře se o ně zády a pomalu se sesuje na zem. „Já jsem taková kráva! Jak jsem se v něm mohla takhle splést?“
Dveře za ní se rozvibrují nárazy Felixových pěstí. „Tím to neskončilo, holčičko, ten barák je můj! Sbalíš si svoje krámy, fakany a vypadneš. Jasný? Já mám právo žít si svůj život, a ty mi v tom nebudeš bránit. Slyšíš?“ Mocné kopnutí ukončí Felixovo vystoupení, a on konečně odejde.
Štěpánka si přitáhne kolena k bradě a rozbrečí se. Může tohle peklo zvané “konec manželství” vůbec přežít? Rozplyne se tahle “pohádka” vždycky v nekonečných hádkách o děti a to, kdo se odstěhuje z domu? Vždyť nemají kam jít!
Z obýváku se ozve pláč. Ráda by se ještě litovala a nechala slzy odnést všechen ten strach a bezmoc, ale nejde to. Neohrabaně se zvedne a ještě napůl slepá slzami dojde do místnosti a malou postýlkou. Leží v ní jejich půlroční dcera. Její vysněný uzlíček lásky. Štěpánka na chvíli zapomene na Felixe a jeho výhružky. Vezme dceru do náručí a začne ji houpat. Je ráda, že jejich starší dcera je ve škole, a nemusela scénu s otcem vidět.
V tom do okna vletí šutr a sklo se s řinkotem vysype na koberec. Je to jen kousek od Štěpánky, která se teď krčí za křeslem. Z ulice slyší hlasy.
„Co blbneš?“ řve Felix.
„Řeším TVŮJ problém,“ odvětí ženský hlas.
„Já chci, aby se odstěhovaly, ne je zabít…“
„A já chci bydlet v TVYM baráku…“ odsekne žena vztekle.
„To budem, neboj,“ uklidňuje Felix drobnou ženu s černými vlasy.
„Kdy?“ zeptá se ona měníc taktiku. Do očí vžene slzy a upřeně se zadívá na svého nového partnera. Felix ji obejme a ona mu položí ruku na hruď. Vypadá to, jakoby byl jediný pilíř v jejím životě, o který se může opřít.
„Brzy,“ zašeptá Felix do ucha ověnčeného stříbrnými náušnicemi a odvádí ženu v těsném objetí pryč. Pojedou spolu do jejího bytu. Tam se nastěhoval, když manželka Štěpánka přišla na to, že má milenku a začala ho vydírat už svojí smutnou existencí. A také kojením, přebalováním, uklízením, nočním vstáváním a požadavky na pomoc v domě a třeba s nákupy… Brrr! Odmítl na její hru přistoupit. Povinnosti, děti, věčný řešení problémů s prachama… Takhle už si svůj život nepředstavoval…
Felix podá své partnerce přilbu, nasadí si svoji a dopne koženou bundu ke krku. Oba usednou na jeho novou mašinu a on nastartuje. Ještě mu nestihlo zevšednět, jaký má tahle motorka parádní odpich. To je jiná písnička než rodinný sedan, co s ním jezdil ještě nedávno. Prodal ho a koupil tuhle kočičku. Štěpánka stejně neumí řídit, tak co. Už žádný skládání kočárků, žádný autosedačky pro děti… Jeho bejvalka nikdy neuměla žít. Chyběla jí odvaha. Ano, to bude tím… Nedostatkem odvahy! Ale on ji v sobě má!
Možná by se cestou mohli stavit ještě někde na jídlo a trochu se jen tak projet… Pak si zalezou do postýlky a jeho černovlasá dračice mu předvede, o co se Štěpánkou za těch patnáct let manželství přišel. Život je zase super!
Štěpánka zatím uloží dcerku do postýlky a zvedne ze země šutr. Je pořádně těžký. Nastal čas, aby se postarala nejen o holky, ale i o sebe. Nemůže žít pořád ve strachu, co bude zítra…
„Nejraději bych vám zakázal přiblížení…“ odtuší advokát směrem k Felixovi sedícímu v křesle obýváku.
V místnosti je teplo. Okno už je pár týdnů zasklené.
„Tak to asi těžko,“ odfrkne Felix a drtí párátko mezi zuby.
Advokát jen pokývá hlavou. „Tak minimálně jeden útok by tady byl…“ zkusí to.
„Jestli myslíte ten šutr, tak ten jsem já nehodil. A na ní,“ Felix ukáže na Štěpánku, „ani na děcka, jsem nikdy ruku nevztáhnul…“
Advokát se podívá na Štěpánku, ta jen přikývne a sklopí oči.
„Dobře, vyřešíme tedy péči o děti, rozdělení majetku a návrh na rozvod,“ advokát se začne hrabat v papírech.
„Barák je můj!“ zařve Felix a Štěpánka sebou trhne. Je ráda, že tu s Felixem není sama a děti jsou u tchána.
„Pokud chcete rozvod, musíte vyřešit všechno, nejen dům…“ konstatuje suše advokát.
„Já jen, aby bylo jasno,“ zabručí Felix.
„Jak si přestavujete péči o děti?“ bere to advokát od začátku.
„Tak ty chtěla ona. Velkoryse jí je přenechám,“ Felix mávne rukou, „stejně jsou to holky – s mámou si rozumí víc,“ odfrkne. „A ta starší mě přestala i zdravit, jak jí naočkovala. Tak ať si to spolu užijou. Na motorce stejně není místo pro tři…“
„Pokud mají děti zůstat ve výhradní péči matky, jakou si představujete finanční podporu na jejich výchovu…?“
Advokát sedí ve Felixově křesle a na konferenčním stolku, kde Felix míval své pivko k televizi, roztáhl spoustu papírů a otevřené desky. V ruce drží drahé pero, kterým si zapisuje poznámky. Felixovi leze hrozně na nervy. Trochu ho překvapí, že to není jen tím, co ten chlápek říká, možná mu ještě víc vadí, jak se rozvaluje na jeho křesle.
„Jakou podporu? Já už se jim věnoval dost! Vydělával jsem na ně celou věčnost. Tak teď ať si přestane Štěpka válet šunky a jde pěkně do práce. Ono jí neubude.“
„Vaší mladší dceři je osm měsíců,“ odtuší advokát a dívá se na Felixe jako na hovnivála.
„No a? Já už druhé dítě nechtěl… a ta starší se mnou nemluví. Díky ní!“
Štěpánka nevydrží a rozbrečí se.
„Dobře, navrhneme výživné podle tabulek a necháme na soudu, aby ve věci rozhodl. Pokud to chápu správně, nemáte na výchově dětí další zájem.“
„Hele, to zní, jako bych byl nějakej nelida… A to teda nejsem! Já mám svý děti rád. Ale nebudu je přemlouvat, aby se mnou chtěly být. Ona mi v tom vlastně brání!“ ukáže na Štěpánku.
„Jak se dá takové osmiměsíční dítě přemluvit, aby tě nechtělo vídat?“ neodpustí si Štěpánka přes slzy.
„Jsi říkala, že ji kojíš…“
„Už ne… Zastavila se mi laktace…“ zašeptá Štěpánka, „doktorka říkala, že to může být stresem,“ dodá směrem k právníkovi.
„A je to tady zase! Starý známý vydírání!“ uchechtne se Felix a rozhodí rukama, „Hele, já to beru, nějakou tu korunu ti teda pošlu. Ale od roka tady přijímaj děti do jeslí – to už jsem si zjistil, takže naklušeš do práce a bude. Co ten barák? Kdy se odstěhuješ?“
„To je další bod, pane Suchomele. Pokud se podíváte do listu vlastnictví, zjistíte, že je tam více vlastníků…“
„Jasně, já a táta. MŮJ táta, aby bylo jasno.“
Advokát podá Felixovi papír. Ten se na něj chvíli dívá, pak zalapá po dechu… „Jak to?“
„Patrně jste zapomněl, že jste si v průběhu manželství brali hypotéku na novou střechu a rekonstrukci…“ odtuší advokát.
„No a? Tu jsem přece splácel já.“
„Ano, platby odcházely z vašeho účtu, ale když se podíváte do smlouvy s bankou, hypotéka je na SJM. Takže polovina domu patřila vašemu otci, polovina vám. Ovšem vaše polovina se rozdělila na ono zmíněné společné jmění manželů kvůli hypotéce. Vaše žena je tedy oprávněným vlastníkem čtvrtiny domu…“
„Ale to není možný. Vždyť jsem to splácel já!“
„Vaše žena nechodila do práce?“ právník pozdvihne obočí.
„Ale jo, chodila… A co to s tím má společného?“
„Pak se patrně podílela na nákladech na společnou domácnost a také s vámi hradila náklady spojené s rekonstrukcí…“
„To možná jo… Platila jídlo a ty blbosti kolem, ale hypotéku jsem splácel já! A ona má jako čtvrtinu baráku? To je děsný!“
„Možná byste se měl podívat ještě ně tohle…“ právník podá Felixovi další papír.
„To je dlouhý… Co tam je?“
„Když to shrnu, váš otec, pane Suchomele, dává svoji polovinu domu k výhradnímu užívání Štěpánce Suchomelové a jejím dcerám.“
„Cože!“ Felix vyletí z křesla. „Co je to za blbost?“
„To není blbost, ale právo vlastníka poloviny nemovitosti. Váš otec uvedl, že se za vás a vaše chování hluboce stydí. A také mi řekl, že pokud budete protestovat proti jeho rozhodnutí, mám zahájit kroky k vašemu vydědění pro porušení dobrých mravů… Ale věřím, že tak daleko to nezajde…“ Advokát vrátí papíry do desek.
Felix si sedne zpátky do křesla, chvíli mlčí a pak se zeptá: „A kde teda budu bydlet?“
„Čtvrtina domu je přece tvoje…“ řekne soucitně Štěpánka, ale právník ji posunkem ruky zastaví.
„Pokud vím, máte vzadu na zahradě poměrně velký přístavek s dílnou…“ navrhne právník.
„Cože? Já budu bydlet v dílně?“ zděsí se Felix.
„Jediná další samostatná část v domě je ta, kterou pronajímáte. Chcete ji? Pak ovšem musíme pronajmout vaši dílnu, abychom zachovali současný zdroj peněz na úhradu nákladů dosud nesplacené hypotéky…“
„To jste se posrali, ne?!“ Felix neklidně přechází po místnosti. „Jedinej solidní příjem do tohohle pitomýho báráku a vy ho zrušíte?“
„Také nám to nepřišlo jako vhodné řešení…“ konstatuje suše advokát. „Takže dílna?“
Felix kývne, „dílna. Ale tohle ti teda nedaruju!“ procedí směrem ke Štěpánce.
„Nevyhrožujte. Pořád bych ještě mohl požádat o ten zákaz přiblížení, a to byste nemohl používat ani tu svoji dílnu…“ odtuší právník a posune směrem k Felixovi připravený papír…
……
Jak to bylo s dvojicí dál? To si můžete přečíst v navazující povídce …a už se nevracej! na blogu OlívieÚžasná.cz
