Jak emocionální zranění z dětství ovlivňuje naše vztahy
Donedávna jsem si myslela, že mi hodně lidí v mém životě ublížilo. Nemyslím fyzicky. Nějakých pár facek a plácnutí přes prdel z dětství nepočítám. Myslím emočně. Přiznejme si, kdo z nás má ideální rodiče. Takové, že když si je představíme, rozplýváme se blahem na jejich božskou podstatou. Takové já neměla, takže bylo pro mě značně vysvobozující vyletět z hnízda. Své rodiče miluji, ale… Jsou tam podmínky. Ano. Tak to známe všichni. Naučili nás milovat s podmínkou. Sami jinak neuměli, takže nic jiné nám ani předat nemohli. To dává logiku. Odešla jsem z domu. Plná ideálů, že konečně můj svět bude svobodný, podle mých představ a bez omezení, ale…
Ano. Netrvalo dlouho a do mého partnerského vztahu se nenápadně začalo začleňovat slovíčko – ale. „Já tě mám ráda, ale…Ale to není fér, ale já nechci…Ale ty mi nerozumíš. Tak dobře, ale…“ Z vysněné představy o ideálním a harmonickém partnerském vztahu, přesně o takovém, který naši neměli a který vlastně ani já neměla s nimi, se stal úplně stejně podmíněny a výhrůžkami zpestřený nevyvážený vztah, kde se srdce zavírala a ale se stávalo klíčem od brány pekelné.
Bože můj?! Co se to stalo? Proč to nepochopení, proč ta křivda a ublížení? Člověk tápe v tom zmatku, chvěje se zraněný, paralyzovaný bolestí a není schopen žít. Pak to třeba přejde, třeba člověk změní partnera, třeba prostředí, třeba uteče, třeba se uzavře před okolím. Myslí si, že ochrání své srdce. Ale ochrání?
Stejně jako láska, tak i bolest srdce otevírá.
Jsou to emoce, o kterých víme tak málo. Když je vytěsníme a neprožijeme naplno, tak se usadí hluboko v těle, protože NEmůžou ven, energie NEproudí, NEdáváme je najevo. Všichni víme, jsme tak naučeni, NEprojevovat nesouhlas, že se nám něco nelíbí, NEvzekat se, nebrečet. Každý z nás ví, kde v těle mu sídlí smutek, strach, křivda, odmítnutí, vztek. Každý to cítí. Naše tělo to všechno hromadí a proto, že nás miluje BEZ ALE, tak jednoho pěkného dne nám to řekne: „Víš co, tak takto tedy ne. Já tě v tom nenechám. Tu máš NEMOC, podívej, uvědom si už konečně, že je potřeba začít dělat věci jinak. Jestli nepochopíš, nevadí, dám ti znamení v podobě velké NEMOCI, která tě snad už přijme zastavit sebedestruktivní chování, abys pochopila, že jediný, kdo o tobě rozhoduje jsi ty.“
Emoce jsou emoce. Tečka s vykřičníkem! 🙂
Nemá smysl je dělit na dobré a špatné. Ptáte se proč? Tak schválně. „Vyjmenuj mi dobré emoce.“ „Láska, štěstí, klid.“ „A teď ty špatné.“ „Vztek, smutek, žal, lítost, strach.“ „Výborně, ty jsi ale šikovná.“ „Takže ty špatné nene, to nechceme, pěkně je schováme, aby je na nás náhodou nikdo neviděl, protože přeci, když se někdo vzteká, tak to vůbec není hezké, a když se bojíš, tak jsi tedy pěkný srab. A přestaň se už litovat, jsi slaboch.“
Stalo se vám někdy, že nedokážete druhému říct do očí miluji tě, vážím si tě, mám tě rád, jsem šťastná, protože…
Jste schopni při návštěvě svých rodičů obětí a upřímného vyznání lásky slovy miluji vás? Jak to, že držíme v sobě i dobré emoce a raději je nevyjadřujeme? Jak to? Snad proto, že ze své přirozenosti opravdu neznáme dobro a zlo. Vykoukli jsme na svět s vědomím, kdo jsme, s láskou bez podmínek, s nadšením z přítomného okamžiku. Neznali jsme nic jiného než naplno prožité TADY A TEĎ. Bez předsudků, bez kritiky, bez soudů, bez domněnek. Připraveni k tvorbě a realizaci své božské podstaty. Toto jsme my. S tímto vědomím jsme přišli na svět. Potkali jsme naše rodiče, kteří nám začali předávat zkušenosti.
Když začnete čistou bytost, která si je sama sebe vědomá (myslím tím dítě) učit co je dobré a co špatné, jak by se mělo projevovat a jak ne. Stane se to, že vás nepochopí. Ono má totiž úplně jiné informace. No nějak si to vysvětlit musí. Co třeba takto: „Jsem asi nějaká divná, když cítím, co cítím.“ Začnete o sobě pochybovat. Začnete se zpochybňovat. Vítejte u zrodu svého nízkého sebevědomí a sebehodnoty. No a pak se dějí různé věci, které vám umožňují svou božskou podstatu opět najít…
…Klára stála na schodech, musela se přidržovat zábradlí, protože ztrácela rovnováhu. Slzy jí tekly potokem a klepala se vzteky. Zuřivost naplno ovládala její tělo. Na zemi leželo jeho oblečení a on si ho sbíral. „Jsi hajzl. Jsi obyčejný hajzl a já tě tak nenávidím. Nenávidím tě, slyšíš, nenávidím. Zničil si mi život a věř tomu, že se ti to jednou vrátí. Já chci abys neexistoval, chci abys zemřel. Nic jiného si totiž nezasloužíš. Zlomil si mi srdce. V životě mi nikdo tak moc neublížil.“ Posbíral všechny věci a bez jediného slova zavřel dveře od společného domu a za deseti lety společného života. Klára nepříčetně křičela a začala mlátit vysavačem o zem, protože ten jediný jí stál v cestě, tak si to pěkně odskákal.
Zamiloval se do jiné. Klára byla odmítnuta někým, koho milovala. Myslela si, že jí ublížil. Obvinila ho ze svých špatných emocí. Domnívala se, že za její prožívaní může někdo jiný. Že sa to, co se v ní děje, může on. Ale opravdu jí ublížil? Je možné, aby nám někdo jiný ublížil? Já říkám NE. Nikdo nám nikdy nemůže ublížit. Možná vám to přijde absurdní, nebo se mnou nesouhlasíte. (Naprosto vás chápu a jsem v tom s vámi, máte moji podporu.)
Ovšem, co kdyby nám rodiče dovolili vyjadřovat emoce? Co by se stalo, kdyby nás učili, že vyjadřovat sama sebe je přirozené a žádoucí? Co kdybychom byli zvyklí místo nadávek a obviňováni, říkat co cítíme. Co kdyby bylo prostě normální mluvit o svých vlastních pocitech?
Co kdyby pak i rozchod Kláry a jejího manžela vypadal úplně jinak:
Klára s manželem seděli na schodech společného domu, kde strávili nádherných deset let života. Oba brečeli. Manžel Kláry se zamiloval do jiné ženy a rozhodl se odejít. Drželi se za ruce a brečeli. „Je mi to moc líto, cítím bolest, cítím smutek, tak strašně mě to bolí. Miluji Tě. Miluji Tě a cítím bolest. Miluji Tě a cítím žal. Miluji Tě a cítím smutek. Miluji Tě a zlobím se, že odcházíš. Strašně se na sebe zlobím, že tě nechávám jít. Cítím vinu za to, co se stalo. Pochybuji o sobě, nejsem si sebou jistá. Jsem zmatená a nerozumím tomu. Jsi úžasný člověk. Vážím si Tě. Jsem vděčná za to, že jsme spolu žili. Mám strach být bez tebe. Jsem zvyklá žít s tebou. Miluji Tě a hrozně se bojím. Bojím se samoty, cítím hroznou nejistotu. Nevím, co bude dál a mám obrovský strach.“
Její manžel místo mlčení řekl: „Miluji Tě. Jsi nádherná žena. Jsi absolutně dokonalá a já Tě tolik miluji. Cítím lítost. Cítím vinu, za to co se stalo. Mám strach z toho, co bude. Bojím se odejít. Miluji Tě. Bolí to. Nejsem si sebou jistý. Mám strach z toho, co bude.“
Manžel odešel. Bylo to jeho rozhodnutí. Bylo snad správné, nebo bylo špatné? Můžeme hodnotit jeho rozhodnutí, můžeme hodnotit i svoje rozhodnutí, klidně se vlastním rozhodnutím můžeme vyhnout v domnění, že by snad bylo špatné a přenechat ho někomu jinému, aspoň je pak snadnější najít viníka, který může za naše pocity.
Stejně jako emoce, tak i rozhodnutí nejsou správná a nesprávná.
Jsou jenom rozhodnutí. Tečka s vykřičníkem! 🙂
Podstatné je, že jsou naše.
Klára s odstupem času pochopila. Ležela na pláži. Opalovala se a popíjela ledový drink. Usmívala se nad důvtipem života. Musela uznat, jak brilantně jí vyznal svou nekonečnou lásku. Poslal jí do cesty manžela, který jí opustil. Ovšem teď už neměla pocit, že by jí snad někdo ublížil. Cítila vděčnost. Byla vděčná za to co se stalo. Díky tomu v sobě poznala odvahu, zjistila, že má sílu, díky tomu začala být tím, kým doopravdy někde hluboko uvnitř srdce byla. Pozvedla skleničku na počest života, napila se a poprvé ve svém životě pocítila k sobě lásku.
Čím více si myslíme, jak dobře známe ostatní, tím více zjišťujeme, jak strašně málo víme sami o sebe.
Více z mé tvorby tady nebo na www.laskaksobe.cz
Zdroj foto:Pixabay.com
