„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi do tý garáže šel?“
„Do žádný garáže jsem nešel!“
„Vždyť si z ní před deseti vteřinami vylezl!“
„A nevíš, co bych tam dělal?“ rozkřikne se na mámu.
„Chtěl jsi opravit dvířka od špajzky,“ odpoví rezignovaně máma.
„Jsou rozbitý?“ zeptá se zmateně táta.
Na to už máma nic neřekne. A tátu to vytočí, takže začne na celou kuchyň křičet, že jsme všichni blbý jak veverky a to že ty veverky ještě hluboce uráží. Pak odejde nahoru do pracovny a jde dělat bůhvíco.
„Mám já to zapotřebí?“ obrátí se na mě máma.
Pokusím vyloudit něco jako úsměv. Doufám, že až budu stará, taková nebudu, říkám si v duchu. Ale někde v hloubi duše přitom vím, že mě to asi nemine. Radši bych ale byla spíš jako máma než táta. Už si chudák nic nepamatuje a pořád dokola opakuje jednu příhodu z dětství, kdy mu bylo jedenáct, a se svým bratránkem podpálili stodolu i s čerstvou zásobou dříví na zimu. Takovej tanec jsme prý nikdy nezažili. Když nad tím tak přemýšlím, asi nechci vůbec žít takovej nudnej život, jako mají naši. Nechci dělat každej den to samý a vědět dopředu, co ten druhej udělá. Táta už to teda neví nebo si to spíš nepamatuje, ale stejně musí být jeden pro druhýho naprosto předvídatelnej.
„Mami? Chci ti něco říct,“ začnu opatrně. Vím, že máma byla vždycky klidná, ale jistý věci se stejně neříkají snadno.
Zarazí se zrovna ve chvíli, kdy vyndává pekáč z trouby. „Hele, jestli mi chceš říct, že seš konečně těhotná, tak mi uděláš jedině radost, ale špatný zprávy si nech. Těch mám fůru od tvého bratra.“
Zaváhám. Musím jí to říct. Na druhou stranu vím, že to teď nemá jednoduchý.
„Že ty nevíš, s kým to máš?“ vyděsí se, když otálím s odpovědí.
„No dovol?“ ohradím se, ale přitom mám chuť se smát. Vím, že máma rozhodně nečeká, že bych byla těhotná. Smířila se s tím, že bude mít vnoučata jenom od bráchy. „Nejsem těhotná. Kde bych k tomu přišla?“
„To je fakt.“ Přelejvá kuře omastkem, přidá do pekáče trochu vody a zase ho šoupne do trouby. „Co se tedy děje?“
„Jsem tak trochu na mizině.“
„Trochu?“
„Trochu víc.“
„Potřebuješ půjčit?“
Jo, tak sto tisíc.
„Asi jo.“
„Asi?“
„Určitě.“
„Kolik? Už jsem se lekla, žes provedla něco strašnýho. Neděs mě, Evo.“
„Já ale potřebuju půjčit trochu víc.“
„Padesát tisíc?“
Našpulím pusu a sklopím oči. Takhle jsem to dělala odmalička. Vždycky, když jsem po rodičích něco chtěla. A většinou jsem to i dostala.
„Hmmm,“ kuňknu.
„Co? Víc?“
„Mmm…,“
„No tak, Evo, neštvi mě,“ podívá se na mě vyčítavě. „Řekni mi, kolik potřebuješ.“
„Sto.“
„Tisíc?“
„Mmm…“
„Na co potřebuješ sto tisíc? Chceš snad jet na cestu kolem světa?“
Sedne si naproti ke stolu a nespouští ze mě oči. Konečně mám pocit, že začala pořádně vnímat.
„Nikam se nechystám.“
Nahrbí se a pak se prohne v zádech. Ulevuje si tak od bolesti.
„Sto tisíc je dost. Půjčím ti je, ale chci vědět, na co to máš.“
„Potřebuju na nájem.“
Bác. Ten ohromnej balvan, co mi spadl ze srdce, musela slyšet i máma.
„Ty nemáš na nájem? Vždyť vyděláváš.“
„Přestěhovala jsem se do většího bytu a chtějí tam vyšší nájem.“
„Seš sama a potřebuješ větší byt než dva plus jedna?“
„Chtěla jsem bydlet blíž centru.“
Dlouho se na mě dívá, než zase vstane a jde znovu zkontrolovat kuře.
„Dobře,“ řekne po chvíli. „Jednom doufám, že to nemáš na drogy nebo tak něco.“
Zasměju se. „Mami, není mi dvacet.“
Ale jako puberťačka se občas chovám pořád.
*****
Jeden problém vyřešenej. Hned další den zaplatím dvouměsíční nájem, kterej dlužím. Bez pár korun sto tisíc. To ovšem neřeší problém, kde vezmu na nájem na další měsíc.
V kapse kalhot mi začne vibrovat telefon.
Robin.
Vždycky si říkám, že mu to už nikdy nezvednu, ale vždycky to udělám.
„Slyším.“ Snažím se znít co nejlhostejněji.
„Čau kočko. Seš doma?“
„Ne,“ zalžu.
„Jsem v Praze a myslel jsem, že bych se stavil.“
„V žádnym případě.“
„Proč?“
Místo odpovědi hovor ukončím. Už ho nechci nikdy vidět. Od tý doby, co jsem ho poznala, nic není jako dřív. Nemám práci, jsem zadlužená až po uši a nemám ani žádnou kamarádku. Nejvtipnější je na tom ale fakt, že ho pořád miluju. Byl asi moje jediná šance na to konečně založit rodinu a mít dítě. Aspoň jsem si to myslela.
Volá znovu.
Vytáhnu z lednice sodovku, naliju ji do poloviny sklenice a zbytek doliju odtočenou vodou z kohoutku. Ještě mě ze včerejška bolí hlava. Ožrala jsem se v nonstopáči s teploušema, ze kterých jsem se snažila vydolovat, jestli jsem ještě dostatečně sexy.
Když si na to vzpomenu, dělá se mi mdlo. Doufám, že do toho baru nechodí nikdo, kdo mě zná.
Zase telefon. A pak zvonek. Buší mi srdce. Mám mu otevřít. Nemám mu otevřít. Stojím před dveřma. Váhám. Minutu, možná dvě. Nebo pár vteřin. Nevím. Bzučák se ozve znovu. Když mu odpovím, bude vědět, že jsem lhala. Třeba to ale není on.
„Ano?“ položím si k uchu domovní telefon.
„Evo? Neříkalas, že nejsi doma?“
„Už jsem.“
„Můžu nahoru?“
„Ne.“
„Pusť mě. Můžeme si promluvit.“
Samozřejmě že ho pustím. Přinese dvě láhve vína, sýry, salám a olivy. Všechno pečlivě naservíruje na talíř a otevře láhev. Sedím na barový stoličce a čumím na něj. Klepou se mi nohy i ruce. Položí přede mě skleničku a naznačí přípitek.
„Na co?“ zeptá se tím svým nechutně sexy chraplákem.
„Na zdraví?“
„Nebuď nudná, Evo,“ zazubí se.
„Napijem se sex. Ať je to vždycky tak drsný jako vždycky,“ mrkne na mě.
„Seš nechutnej.“ Nechám svoji skleničku netknutou na stole.
„Ale no tak, nikdy ti to tak nepřipadalo.“
To byla chyba. A ne jediná.
Nakonec si s ním přiťuknu, ale pusu mu nedám. Na poslední chvíli se odvrátím a pořádně si přihnu.
„Jak se máš? Koukám, že se tu nic nezměnilo.“
Projde bytem a ani si nevšimne, že věci, který tu dřív měl, jsou ve třech krabicích postavený v pokoji pro hosty.
„Máš tu až moc uklizeno,“ zašklebí se. „Není to tu vůbec útulný.“
Pět místností, dvě koupelny a dva záchody plus kuchyň je na jednoho člověka trochu moc. O dvou terasách nemluvě. Měli jsme tu bydlet aspoň ve čtyřech. Já, on a naše děti. Sevře se mi žaludek.
„Jak dlouho se zdržíš?“
„Asi dva nebo tři dny, pak musí zpátky.“
„Dáš mi nějaký peníze?“
„Příště ti něco přivezu.“
Přesně jako minule.
„Už nemám na nájem,“ řeknu, když stojíme na terase a díváme se do dvora.
„Někde si půjč, já ti to pak zaplatím.“
„Půjčila jsem si, ale nestačí to. Budu se muset přestěhovat.“
Místo konstruktivního řešení situace mi zasune ruku pod tričko a začne mě šimrat na zádech. Hned mi naskočí husí kůže.
„Nemusíš, příště ti určitě nějaké peníze dám.“
„To říkáš pokaždý.“
„Teď je blbý období. Bude líp. Uvidíš.“
Nevěřím mu. Nevěřím mu ani slovo. Zase se vypaří a ukáže se až za pár týdnů.
„Nechci tady bydlet sama. Ten byt je pro jednoho moc velkej.“
„Pořiď si psa.“
„Děláš si srandu?“
Zezadu si mě k sobě přitáhne a obejme mě.
„Nechceš jít do ložnice?“
Jestli jsem chvíli začala doufat, že všechno bude zase dobrý, tímhle to zazdil.
Vyvlíknu se z objetí a otočím se směrem k němu. „To teda nechci. Copak jsem nějaká šlapka?“
Přimhouří oči. „Tak jsem to nemyslel.“
„Myslel sis, že se spolu vyspíme a ty zase pojedeš?“
„Mám práci.“
„Ze který nemáš ani korunu.“
„Chce to čas.“
„Toho už si měl docela dost a nepřispěl si mi ani na polovinu toho, co tady za nás za oba musím platit.“
„Chceš říct, že jsem k ničemu?“ zvýší hlas.
„Nic mi nepřispěješ,“ skloním hlavu a skoro šeptám.
„Seš jak kafemlejnek, fakt. Všechno zkazíš.“
Jde zpátky do kuchyně a napije se vína. Rovnou z lahve.
„Takže nic nebude?“
Jenom na malou chvíli zaváhám.
„Ne.“
„V tom případě zase jdu, protože mám spoustu práce.“
Zajímalo by mě jaký.
Mlčky na něj koukám. To jsem dopadla. Zoufalka, co nemá prachy ani chlapa, kterej by se o ni dokázal postarat. Popadne mě vztek.
„Na sex jsem ti dobrá, ale abys pro mě, pro nás, něco udělal, to ne, viď?“
Plesk. Ani si nevšimnu, že udělá nějakej pohyb. Natáhne mi ji přes ucho. Bolí to.
Rozbrečím se. Nenávidím jeho i sebe.
„Tohle už na mě nezkoušej! Jasně jsem ti řekl, že příště ti prachy dám, tak o co ti, kurva, jde? Snad to ještě pár týdnů vydržíš, ne?“
Fňukám. Nemám kapesník. Což není tak podstatný jako to, že nemám práci.
„Vyhodili mě z práce,“ hlesnu. Stejně vím, že to k ničemu nebude.
Jenom si posměšně odfrkne.
„Tak to ale, holčičko, není můj problém, že ne?“
Sebere si z věšáku bundu a zmizí.
Vrátí se ani ne za minutu.
Otevřu mu. Předpokládám, že se chce omluvit.
Místo toho mi do ruky vrazí čtyři litry a beze slova odejde.
Tak s těma si můžu akorát tak vytřít prdel.
*****
Musím si rychle sehnat práci. Nejlíp dvě. A doufat, že rychle najdu novej podnájem. Životopisů jsem rozeslala celou hromadu, ale evidentně zkušenou grafičku nikdo nepotřebuje. Všichni hledají studenty nebo čerstvý absolventy, maximálně ale střední školy. Já už jsem pro ně navíc stará, a s vysokým rizikem toho, že brzy otěhotním. Těžko někomu vysvětlíte, že dítě nechcete, respektive ho nemáte s kým mít, když je vám třicet.
Poslední průsér v práci mě donutil přehodnotit životní priority. Vždycky jsem makala jako šroub. Neremcala kvůli přesčasům a dovolenou jsem si taky skoro nikdy nevybírala. Ale pak stačila jedna jediná chyba a nazdar. Jo, ta chyba mýho zaměstnavatele sice stála sto osmdesát tisíc, ale copak můžu zvládnout hlídat úplně všechno? Jsem jenom blbá grafička. Nicméně ten nezveřejněnej inzerát našich dlouhodobých partnerů ve vánočním čísle se mi stal osudným. Příště chci dělat něco, kde nebudu mít takovou zodpovědnost. Prostě budu ovce a jenom tupě plnit něčí rozkazy. Sice jsem dostávala dobře zaplaceno, ale na tohle nejsem. Při každým zaškobrtnutí se hroutím. A pak dopadne takhle. Jo, mohla jsem těm lidem, co si inzerát objednali, zavolat, omluvit se, sypat si popel na hlavu a domluvit se s nimi na náhradním řešení. Ale jsem posera. Nezavolala jsem. Místo toho jsem se vztekla, že za to nemůžu a že na jednom inzerátu přeci nezáleží. Vyrazili mě na hodinu. Ještě že mi to nedali k úhradě.
Nakonec jsem tak zoufalá, že se ucházím i o místo pokladní v supermarketu. Ani tam mě nechtějí. Prý se pro mě nehodí. Mám přeci vystudovanou vysokou školu. Říkám, že je mi to jedno, že beru cokoliv. Nezájem.
Nechtějí mě ani v kavárně. Nemám zkušenosti a oni zase nemají čas mě zaučovat a platit mi kurzy. Já nemám na to, abych si je platila ze svýho.
******
Robin se za poslední měsíc neobjevil ani jednou. A vyhlídka na práci taky ne. Půjčím si od kamarádky pět tisíc, abych měla aspoň na jídlo. Mám je vrátit, až budu mít. Ale kdy to bude? Mámě neřeknu, že nemám práci. Hned by se sháněla po známých, jestli by se pro mě něco nenašlo a to bych se cejtila dost trapně. A máma by se za mě určitě taky styděla. Ale nedala by to najevo.
Mám chuť Robinovi napsat. Chybí mi a taky od něj potřebuju peníze. Pořád bydlím v našem bytě. Teda v bytě, co měl být náš. Už jsem se byla dvakrát podívat na jinej podnájem, ale jeden byl bez oken a druhej skoro až u letiště. Dojíždět takovou dálku se mi nechce. Navíc v něm prej před rokem umřel manželskej pár. Chlap střelil manželku do hlavy a pak se sám zastřelil. Našli je až po týdnu. Brr. Co je to za barák, když nikdo neslyší dva výstřely?
Nakonec mu nenapíšu. Nebudu dolejzat ani žadonit. Ještě na jeden nájem mám. Máma mi zase půjčí. Řekla jsem jí, že je to na kurz angličtiny, kterou si potřebuju osvěžit. Dřív jsem anglicky uměla obstojně, ale už pár let ji vůbec nepoužívám. Samozřejmě jí bylo divný, že kurz stojí tolik, ale naštěstí se moc nevyptávala. Zas až tak ji to nezajímá. Větší pozornost si samozřejmě zaslouží brácha. Hulí a leze mu to na mozek. Občas nechodí do práce a někdy jede jen tak bezhlavě do Berlína a zase zpátky.
*****
Robin se ukáže za rovných čtyřicet dní. Má pro mě prý práci i peníze. Prej budu uklízet v hotelu. Dřív bych se tomu zasmála, ale teď to docela beru. Sice dostanu šestnáct hrubýho, ale lepší než nic. A dokonce mi dá deset tisíc. Stejně to na nájem nestačí. Řeknu mu to.
Naštve se. Zase mi jednu flákne. Tentokrát z toho mám monokl. O dva dny později pořádně barevnej. Po nocích si hledám novej byt. Nakonec najdu jeden na Vinohradský. Jenže to není byt, ale ateliér. S jedním mrňavým oknem a sprchou v obýváku. Nevadí. Nájemce za něj chce jenom sedm tisíc plus náklady na elektřinu. Hned další týden se stěhuju. Věcí moc nemám, ale stejně zaberou celej ateliér. Má třicet pět metrů čtverečních. Knížky vyrovnám až ke stropu. Oblečení taky. Skříň se nikam nevejde.
Píšu esemesku Robinovi. Že jsem se přestěhovala a že by si měl i on vystěhovat těch zbylých pár krabic. Druhý klíče že určitě má, protože já ty svoje už odevzdala. Svou současnou adresu mu nedávám. Nechci ho vidět.
Jenže tři dny potom, co se nastěhuju do novýho, na mě čeká před barákem. Netváří se hezky. Má vztek.
„Nazdar.“
„Čau. Jak si mě našel?“
„To je jedno, ne?“
„Mně ne.“
„Schováváš se přede mnou?“
„Ne.“
„Proč se mi teda vyhýbáš?“
Protože mi neustále komplikuješ život. Protože kvůli tobě dlužím, kde se dá. Kvůli tobě se musím furt stěhovat. Protože kvůli tobě skoro každou noc brečím.
„Nevyhýbám se ti.“
„Nelži, Evo. Víš, že to nesnáším.“
„Mám někoho jinýho,“ napadne mě říct. A hned bych si za to nafackovala.
Vypadá, že mi zase jednu vrazí.
A taky že jo. Tentokrát ztratím rovnováhu a spadnu na pravou ruku, kterou jsem původně chtěla pád ztlumit. Místo toho si asi zlomím zápěstí. Bolí to jako čert. Vyhrknou mi slzy do očí.
„Kdo to je?“
Ani mě nenapadne vstávat. Opírám se o botník. Dveře na chodbu jsou pořád dokořán. Jestli se sousedi dívají kukátkem ven, musí to být pořádná show.
Stojí nade mnou jako bůh pomsty. Čekám, kdy přijde další rána. Pálí mě oči. Jakmile se rozbrečím, vždycky mě začnou pálit. Nejspíš kvůli čočkám. Zavřu je a čekám, až to pomine.
„Tak, sakra, řekneš mi, kdo to je?“
Schoulím se do klubíčka a hlavu skloním mezi kolena.
Zabouchne dveře, strhne zrcadlo, co mám pověšený nad botníkem, a střepy se mi vysypou na záda. Shodí z poličky květináč, který visí na zdi naproti koupelně. Dál nevím. Chodí po místnosti a ze všech stran se line rachot. Rozbíjení skla, dřeva, lámání, škrábání, trhání. Ještě že mám jenom jednu velkou místnost. A nemám moc věcí. Skoro mám chuť se zasmát, ale přijde mi to tak nepatřičný, že se radši soustředím na bolavý zápěstí. Vůbec s ním nemůžu hýbat. Bojím se otevřít oči.
„Zejtra přijdu znovu a pokud mi neřekneš, kdo to je….“
„Tak co?“ Mám vážně ještě sílu vzdorovat?
„Neštvi mě, Evo.“
„Vyhrožuješ mi?“
„Ne, ale rád bych, aby ses s tím svým šamstrem okamžitě rozešla. Dávám ti čas do zítřka.“
******
Hned jak odejde, balím si svých pět švestek a jedu k mámě. Budu pár dní u ní. Tam mě snad nenajde. Neví, kde rodiče bydlí. Naštěstí jsem mu to nikdy neřekla.
Když máma uvidí moje nateklý zápěstí, hned mě vezme k doktorovi. A když jí řeknu o Robinovi a o tom, že mě vyhodili z práce, konečně přestanu brečet. Chce, abych šla na policii. Slíbím, že půjdu zítra. Máma trvá na dnešku. Ale jsem unavená, hned jak přijedeme domů, usnu. Bez večeře. A spím až do rána.
„Evi, vstávej. Zajedeme na policii.“
Nechce se mi otevřít oči.
„Nevím, jestli je to dobrej nápad, mami.“
„Jistě že to je dobrý nápad. Příště by ti mohl ublížit ještě víc!“
Neřeknu, že je trestně stíhanej. Teda ne že by mi to Robin někdy sám řekl, ale poznala jsem to z jeho reakcí, když slyšel policejní houkačku nebo viděl policejní auto. Vždycky jsme rychle zapadli do nejbližšího podniku.
„Není to tak jednoduchý,“ řeknu a přetočím se na druhej bok. Ke zdi, aby neviděla, že zase bulím. Fakt takhle chci žít ve třiceti? Sama, bez dítěte, bez práce a se zločincem na krku?
„Evo…“
„Nikam nejdu.“
Máma si jenom povzdychne. Nikdy mě k ničemu nenutila. Což ve výsledku asi bylo špatně.
Ležím další hodinu, než dokážu vstát. Z bytu se mi nechce. Možná jsem paranoidní, ale bojím se, že ať půjdu, kam půjdu, narazím na Robina. Aspoň pomáhám mámě s úklidem a vařením. Vůbec nemluvíme. Až odpoledne už to máma nevydrží.
„Co se děje, Evo? Seš jak hromádka neštěstí a já se na to nemůžu koukat.“
Nechci ji tím zatěžovat. Už tak má starosti. Kvůli mě ani nešla do práce. K tomu se nedopracoval za ty roky ani brácha. Možná ho teď trumfnu. Mámu trefí šlak kvůli mně, ne kvůli němu.
„Nic mi není, jenom potřebuju pár dní klid.“
„Nepřipadá ti, že ve třiceti bys měla chtít něco jinýho?“
„Co například?“
„Třeba stálou práci?“
To, že mi Robin našel práci uklízečky v hotelu, z čehož se nakonec vyklubal bordel, o tom se radši nezmiňuju. Stejně jsem tu práci nevzala.
„Hmmm,“ odpovím neurčitě a dál urputně stírám neexistující drobky z kuchyňský linky.
„Přestaň!“ z ničeho nic zakřičí, až nadskočím.
Otočím se na ni. „S čím?“ ptám se zmateně.
„Přestaň stírat tu linku. Děláš to už po stý. Bavíme se tady o vážných věcech!“
Takhle křičet jsem ji nikdy neslyšela. Ani na bráchu.
Zamknu se ve svym starym pokoji, sednu si na postel, přitáhnu si kolena k hrudníku a začnu se kývat dopředu dozadu. Takhle se chovají blázni, ne?
Měla bych najít Robina. Všechno si vysvětlíme a normálně se rozejdeme. Skončit to a už se nikdy nevidět. Ale mám strach. Že zase bude vyvádět. Už teď určitě zuří, protože mi dvakrát volal a poslal asi deset esemesek. Ani na jednu jsem neodpověděla.
Večer to nevydržím, oblíknu se a jdu do ateliéru. Mám tam věci a navíc musím trochu uklidit, jinak mi dá majitel, až uvidí tu spoušť, všechno k náhradě. Což mi dá stejně, protože skoro všechen nábytek, co Robin zničil, je pana domácího.
Máma nechce, abych chodila. Když ji neposlechnu, brečí. Slíbím jí, že se za dvě hodiny vrátím.
*****
Do ateliéru to mám čtyři kilometry. Jdu pěšky. Nepřekvapí mě, když uvidím na botníku sedět Robina. Mohla bych se ho zeptat, jak se dostal dovnitř, ale stejně mi to neřekne.
„Ahoj,“ zním, jako by se mezi námi nic zlýho nestalo, a zouvám si boty. Ani nevím proč. Nikdy jsem si je nesudavala, až když jsem šla spát.
„Kdes byla celej den?“ zeptá se bez pozdravu.
„U našich.“
„Rozešla ses s ním?“
„Není s kým. Vymyslela jsem si to. Omlouvám se.“
Nevěří mi. Nebo aspoň pochybuje. Nakonec to nevydržím a dělám, že něco hledám v kapse od bundy.
„Přinesl jsem ti peníze.“
„Žádný nechci. Poradím si sama.“
„Ještě před pár dny si mluvila jinak.“
„To bylo před měsícem.“
„Takže teď už seš v balíku?“
Co na to říct?
„Mlčení v tomhle případě asi nebude souhlas?“
„Musím tu uklidit, takže mě omluv.“
„Pomůžu ti.“
„Nechci.“
„Seš na mě naštvaná. Za to, že jsem tě uhodil.“
Taky.
„Omlouvám se. Strašně mě to mrzí, ale bál jsem se, že tě ztratím.“
Spíš nepřekousneš fakt, že ti někdo odporuje.
Vstane a dá mi pusu na čelo. „Mám tě rád.“
Začne ze země sbírat rozbitý věci. Pomůže mi vytřít a znovu pověsit shozený police. Knihy srovná do komínku. Tři už nemá cenu uklízet. Mají vytrhaný stránky a poškozený desky. Pak dojde koupit naproti do bistra čínu.
Mlčky se najíme na maličkym gauči, co mám hned vedle postele. Když v jednu ráno odchází, nechá mi na zemi u postele dvacet tisíc korun. A sedm set eur.
Pár týdnů jsem žila v představě, že tu noc jsem ho viděla naposled. Prostě zmizel. Nezavolal ani nenapsal a když jsem to zkoušela já, neodpověděl. A nakonec telefon hlásil, že volané číslo neexistuje.
*****
„Brácha, co si mámě zase proved?“ ptám se, když se po dlouhý době sejdeme u rodičů všichni čtyři. Máma s námi nemluví.
„Ale nic. Prostě má pocit, že musím dělat v životě přesně to samý, co ona.“
Tráva je cejtit po celý místnosti. Když takhle hulí osmnáctiletej nebo dvacetiletej kluk, je to relativně nenormální, ale můj třiatřicetiletej brácha, ke všemu čerstvej otec a skoro manžel, by měl být zodpovědnější.
„Možná by to stálo za zvážení.“
„Děláš si srandu?“ šeptá. Aby nás neslyšela máma, která v obýváku s tátou rozkládá jídelní stůl. „Starej se radši o sebe, jo?“
Starám. Už mám dokonce práci. Učím grafiku v jedný soukromý škole. Není to moc peněz, ale sem tam si něco přivydělám i díky letákům nebo jídelním lístkům, který mi dohazuje mamka, protože má známosti úplně všude.
„Kde máš Julii?“ Ne nedělám si srandu, vážně se tak jmenuje. Pro mě naprosto nepochopitelný. A aby dostála cti svého jména, stále hledá někoho, pro koho by mohla umřít. Po pražských barech a hospodách. Za bráchu se jí evidentně život položit nechce.
„Už by tu měla každou chvíli být. Potřebovala si něco vyřídit.“
V neděli odpoledne?
Ani nemusím nic říkat. „Jeden její kámoš prej něco potřeboval.“
Aha, takže taková Matka Tereza.
„A ty víš, co to je za kámoše, že ji jen tak necháš jít?“
Poklepe si na čelo. Mně do toho nic není.
Zrovna když si konečně všichni sedneme k nedělnímu obědu, nutno podotknout, že v půl třetí, někdo zazvoní. Ten někdo bude zřejmě Julie.
„Jdu tam,“ nabídnu se.
Jak jinak. Julie.
Za ní ale stojí ještě někdo. Zůstanu strnule zírat. On taky.
„Evo?“
Zírám.
„Vy dva se znáte?“ ptá se zmateně Julie, ale neunikne mi malý ušklíbnutí. Začne tahat z kočárku Kubíka.
„T- trochu,“ zakoktám.
„Trochu? S Evou chodíme. Jak dlouho, Evi? Rok a půl? S přestávkama ještě víc, že jo?“
Polknu.
Když se otočím, stojí za mnou máma s podivným výrazem. Jako by měla strach a zároveň byla neskutečně zhnusená.
„Co tady děláte?“ zeptá se Robina a hned se otočí na Julii. „Mělas přijít sama s Kubíkem, pokud vím. Co tenhle člověk tady chce?“
„Je to kamarád, myslela jsem, že když se s námi nají, nebude to vadit. Má nás na pátou hodit na druhej konec Prahy. Máme tam s někým sraz.“
Není divu, že se kvůli nám máma trápí. Kdo normální si na nedělení oběd přivede do bytu, který není jeho, cizího člověka a jen tak oznámí, že s námi poobědvá? A že to je, nebo aspoň byl, shodou okolností trestně stíhanej člověk?
„To není dobrej nápad, Julie,“ konstatuje matka.
Brácha se ani neobtěžuje přijít ke dveřím. Slyším je, jak si s tátou povídají.
„Evo?“
Nespouštím z něj oči.
„Měl bys jít.“
„Myslel jsem, že aspoň ty mě pozveš dál.“
„Není to můj byt.“
„Takže ne?“
„Ne.“
„Tak já počkám před barákem, Simi.“ Podívá se na Julii, pak na mě, otočí se na podpatku a odpochoduje.
„Simi?“ ptám se.
„Takhle mi říká,“ nervózně se usměje.
„To je tvůj kamarád? Od kdy?“
Zahihňá se jako puberťačka. „Známe se teprve od minulý soboty.“ Po pár vteřinách dodá: „Nikomu to neříkej,“ šeptá, když se máma, ještě konsternovaná, vrací do jídelny.
*****
Nedělní oběd není vůbec tak pohodovej a klidnej, jak by měl správně být. Máma Julii vyčítá, že přitáhla cizího člověka, bráchovi to, že si Julii nehlídá. A brácha se zase obuje do mámy kvůli tomu, že se mu plete do života. A Julie se hluboce urazí, když máma prohlásí, že chce, aby se lékařsky ověřilo, jestli je brácha skutečně Kubíkův táta. V tu chvíli oběd končí.
Odcházíme společně. Já i brácha. Chvíli stojíme s Julií na chodbě jenom samy dvě.
„Ty něco s Robinem máš?“
Vykulí na mě oči a pak se rozesměje.
„Děláš si srandu? Nemám a kdybych měla, tak bych ti to stejně neřekla. Pokud vím, tak žádný velký kamarádky nejsme.“
„Takže kamarádi,“ podotknu jen tak mimochodem.
Po krátkym přemýšlení odpoví. „Spíš mi dohodil práci.“
On sám nemá do čeho píchnout a dohazuje práci jiným? Nejdřív mně a pak mojí skoro švagrový.
„Jakou práci?“
„Budu dělat servírku v jedný vyhlášený restauraci.“
Zvednu obočí, skoro až k čelu, jak strašně se divím.
„A kdo se bude starat o malýho?“
„Máma, slíbila to.“
Na víc se neptám. Děsí mě představa, že Robin ví, kde bydlí moji rodiče. Proč ho sem, blbka, tahala?
Stejně mi to nakonec nedá. Nechci, aby měla problémy.
„Víš, že je trestně stíhanej?“
„Jo? No a? Já nic špatnýho nedělám.“
„Když myslíš.“
Zase mlčíme. Co tam brácha dělá?
„Vyprávěl mi o tobě.“
„Cože? Nedivila ses před dvěma hodinama, že se my dva známe?“
Zase se ušklíbne. „Říkal, že spolu chodíte.“
Jak mohl přijít na to, že se my dvě známe? Nikdy jsem mu o příbuzných nevyprávěla.
„To teda rozhodně nechodíme.“
Teď už ne.
„Prej seš hrozně na prachy.“
Tak to už je trochu moc, ne?
„Aha. Zajímavý.“
„Seš?“
„Děláš si ze mě srandu? Kamarádky snad nejsme, tak ti nemusím nic vyprávět,“ oplatím jí stejnou mincí.
„Pravda. Nic mi do toho není.“
„Proč si lhala?“
„S čím?“
„Máš krátkou paměť.“
„Dohodli jsme se tak.“
„Jak dohodli?“
„Prostě sranda, to neřeš.“
„Dost trapný.“
Robin o mně ví mnohem víc než já o něm. Děsivý.
„Tak můžeme?“ konečně vyjde ven brácha. Hovor skončil. Stejně to nechápu.
Robin na Julii před domem nečeká. Spadne mi kámen ze srdce.
*****
Konečně mám novej byt. Tentokrát trochu větší, ale zase dál od centra. A příští týden nastupuju do pořádný práce. Budu dělat grafičku v jednom týdeníku. Vůbec jim nevadí, že je mi třicet a nemám dítě. A pořád budu učit. Možná budu mít i chlapa. Potkali jsme se v Albertovi. Jo, v supermarketu. Chtěla jsem kokos, on chtěl kokos. Měli ale jenom jeden. Nechal mi ho a já mu na oplátku nechala poslední balení kešu oříšků, u kterýho jsme se sešli asi o minutu později. Zítra máme první rande.
*****
Všechno by bylo fajn, kdyby….
„Čau ségra, nemáš kontakt na toho svýho kluka?“
„Jakýho kluka?“
„Toho, co se zná i s Julií.“
„Prosím?“
„Nedělej, že nevíš. Nutně ho potřebuju.“
„Na co?“
„Julie nepřišla domů.“
Jsem asi dost natvrdlá.
„Jak nepřišla domů? Dneska? Vždyť ještě není poledne.“
„Měla přijít už včera večer.“
A dopr…
„Zkusím se podívat do telefonu.“
Když jsem to číslo vytáčela naposled, ženskej hlas mi oznámil, že volaný číslo neexistuje.
„Díky.“
Už chci zavěsit, ale brácha pokračuje. „Co je zač ten chlap?“
„Nikdo, kdo by stál za řeč.“
„Je slušnej?“
„Je to nemakačenko,“ řeknu popravdě.
„Cože?“ krátce se zasměje.“ To těžko. Kde by bral tolik peněz?“
Jakých peněz? „Co vím já, nikdy jich moc neměl.“
„Julie nosila každej den, co pracovala, desítku.“
To mu nebylo divný, že si číšnice vydělá za jeden den tolik?“
„To ti to není vůbec podezřelý? Servírky dostávaj dvacet litrů měsíčně, ne za dva dny v práci.“
„Ségra…,“ zní, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. A taky že jo. „Já mám strach.“
„Mám přijet?“
„Nevím…,“ vzlyká. Nesnáším, když chlapi brečí.
„Nesejdeme se u mámy? Kuba je s tebou?“
„U tchyně. Co když se ale mezitím vrátí?“
„Má snad telefon, ne? Zkoušel si jí volat, že jo?“
„Jo, ale má vypnutej telefon.
Divnej pocit.
„Přijeď k našim. Probereme to.“
Zavěsím a rychle se jdu oblíct. Doteď jsem se ještě válela v posteli. Ani si nedám sprchu. Zapomenu si i vyčistit zuby.
Někdo zvoní.
Robin? Napadne mě jako první. Zase zvonek. A zase.
„Prosím?“
„Dobrý den, tady Policie České republiky. Je doma Eva Březinová?
„To jsem já.“
„Můžeme s vámi mluvit?“
Policie? Určitě kvůli Robinovi. Já se ho snad nikdy nezbavím.
*****
Prý zmizel. Chtěli vědět, co dělal, kde bydlel a jestli neznám lidi, s kterými se scházel. Prý by mě předvolali na policejní stanici, ale nemůžou si dovolit ztrácet čas a tak přišli osobně. Jak se o mně policie dozvěděla, na to jsem se z nervozity zapomněla zeptat. Ještě teď mám husí kůži. Další týden mě stejně předvolali. Zmizela i Julie. Definitivně. Brácha na mrtvici, máma na mrtvici a táta si naštěstí nic nepamatuje. Kubík je naštěstí malej. Pro něj je hlavní, že má dudlík. Jednu pozitivní věc ale Juliino zmizení má. Brácha přestal hulit. Nebo aspoň hulí o hodně míň. Musí se totiž starat o Kubíka a je jasný, že se mu o něj líp stará s čistou hlavou.
Táta se ani neptá, kde je Julie. Dost pochybuju o tom, že vůbec někdy nějakou Julii zaregistroval. Musel odejít i z knihovny, kde ještě minulý týden pracoval jako výpomoc. Jednoho dne totiž zabloudil a do práce nedošel. A nedošel tam ani druhej den. Máma je zase na prášky. Takže všechno při starým.
*****
Jsem si ale naprosto jistá, že kdybych jí řekla, co jí rozhodně říct nehodlám, odvezli by ji do blázince. Považovala by mě za úplnýho magora. Teď, když se aspoň mně začíná dařit, to všechno nechám plavat?
Odjíždím za Robinem. Do Birminghamu. Slíbil, že se polepší. Už jsem si tam našla i práci. Budu hlídat děti. Co jinýho se dá taky v Anglii dělat. Jsem kráva? Možná, ale uvědomila jsem si, že bez něj nemůžu žít. Navíc je mi třicet. Musím něco udělat. Něco, co mi změní život. Že jo? Jediný, co mi nedá spát, je, co se stalo s Julií. Ale to už není moje věc.
Foto: Petr Kučera
Více mých povídek najdete na blogu: https://www.businesscoffee.cz
