Loučení je těžký úkol. Smíření se se ztrátou je takřka vždy určitým způsobem bolestné. Někdy je ale třeba nechat věci i lidi odejít. I když se potom na pár okamžiků sami můžete cítit ztraceně. Pak už zbývá jen psát…
Jsem tu, a vlastně nejsem…
Tak zapomeň už pro jednou,
na trápení, na příkoří,
nech vzpomínky vyblednout,
a sleduj, zda-li svět se zboří.
Jaký to má význam,
trápit svojí mysl?
lhát si, že se v sobě vyznám,
co je to sakra za nesmysl?
Rubáš už je připravený,
rakev síni okupuje,
přijdu si jak popravený,
co po světě se potuluje.
Neříkej, žes to nečekal,
však byl sis skoro jist,
že i já navštívím smutný sál,
kde visí tvůj úmrtní list.
Můj soucit, brouku, nečekej,
není, kde ho brát,
jen se lásko nelekej,
nechám tě v klidu spát.
Datum úmrtí je staré,
tak tam prostě píšu jiné,
to se holt tak občas stane,
že člověk sám neví, kdy zhyne.
Zrzka-drzka.com *heart*
Loučení s milovanou osobou je vždy velice těžké. Mě nedávno zemřel můj manžel, se kterým jsme spolu byli třicet let. Na pohřeb mi kamarádka poradila pohřební službu Praha 2, kde mi pomohli s celou organizací posledního rozloučení s manželem. Bylo hezké vidět kolik lidí se přišlo s ním naposledy rozloučit.