Co se stane, když druhý nevezme tvou lásku na vědomí?
Moje milovaná,
v uplynulých týdnech jsme leccos prožili. Každý z nás ze svého pohledu něco úplně jiného. Přestože jsme v tom divadle účinkovali oba spolu, každý jsme scénář vnímali z pozice své role, podle svých představ a přání.
Po celou tu dobu stála Láska (píšu velké “L”, přestože láska je jen jedna v různých formách a podobách, ale jen jedna; a buď je nebo není), tedy po celou tu dobu stála Láska před Tvými dveřmi. Já jsem jí tam přinesl. A podle toho, co jsem napsal o řádek výše, jsem jí nikdy před tím nepoznal. Až s Tebou, k Tobě.
Tys trochu pootevřela dveře a pustila ji na práh. Možná to byl hodně velký nápor, síla, kterou jsi nečekala, nezažila a neuměla s ní být. Zavřela jsi dveře. Abys ji neviděla, necítila, neměla z ní strach a obavy z jejího dopadu. Jenomže ona tam stojí stále.
Když někomu dáš své srdce, věříš, že ho máš u něho deponované a budeš jej moci používat dál. Jenom, že vlastně tluče v jiné hrudi. Neděláš to proto, abys dostala jeho srdce na oplátku. I když se předpokládá, že tak trochu ano. Dříve nebo později…
Ale když k reciprocitě nedojde nebo ten druhý tvoje srdce nepřijme anebo ne úplně, co pak? Srdce nemáš, darovala jsi jej. A nelze jej chtít zpátky. Ani kdyby ho ten druhý chtěl vrátit, nejde to. Jsou věci, které opravdu zvrátit nelze. A pak ti zbude po srdci i po tom člověku prázdno. Po srdci v hrudi a po člověku v životě.
Mohlo by se zdát a mnohdy se to tak děje, že je řešením po nějaké době, kdy emoce opadnou, tep se zklidní a oči oschnou, hledat pro svou lásku někoho jiného. Chyba lávky! Pokud jsem to své srdce daroval celé, úplné a bez podmínek, nemohu jít a hledat, komu bych jej dal jinému. Popřel bych sám sebe a svoje city. A stejně nemám vlastně co dát. Srdce není, láska tím prázdným otvorem proudí naplno a rána se maximálně uzavře jizvou. Mohu dávat upřímnost, něhu, pozornost, laskavost, oddanost, ruku ku pomoci, úsměv, tělo, ale srdce už ne. Už ne…
Zdroj foto:Pixabay.com
