Největším předpokladem pro šťastné a zdravě se vyvíjející dítě je šťastná maminka a tatínek, který ji miluje.Jedno české přísloví praví, že láska hory přenáší. V případě mateřské lásky to platí dvojnásob. Jaký typ citového pouta je právě vám nejbližší?
Narození dítěte je zázrak.Od tohoto okamžiku se nám začíná měnit celý dosavadní život. Malé novorozeně je na svém okolí zcela závislé a k mamince si bezprostředně po narození začíná vytvářet citovou vazbu. Citové pouto se vyvíjí postupně, ale v kojeneckém a batolecím věku se vytváří nejsilněji. Touha dítěte přilnout ke své mámě (pečujícímu člověku) je instinktivní odpověď na potřebu ochrany a bezpečí. Dítě je biologicky nastaveno k vytváření úzkého citového vztahu se svou maminkou. Kvalita vztahu má obrovský vliv na další vývoj dítěte.
Dítě, které v raném dětství prožívalo pocit bezpečí, lásky a jehož potřeby byly brány na zřetel, je v pozdějším věku psychicky stabilnější. Je více sebevědomé, nepodléhá tolik závislostem a je schopné navazovat kvalitnější vztahy. Pro dítě do 2 let je jeho máma tím nejdůležitějším člověkem. Její blízkost, láskyplná péče a ochrana jsou pro dítě veledůležité.
Dítě, kterému se takového bezpečného láskyplného “balíčku” z nějakého důvodu nedostává, začne dříve či později projevovat známky deprivace. Tento raný deficit se může projevit vyšší mírou úzkosti, nejistoty, ale může mít i podobu daleko závažnějších psychických poruch a potíží. Nepřiměřené chování (kopnutí, plácnutí, záchvaty pláče atd.) se patrně projeví při první interakci s dalšími dětmi nebo dospělými, například ve školce.
Podle toho, jak kvalitní vztah dítě s maminkou má, si vytváří budoucí vztahové a emoční vzorce. Na základě nich se orientuje v oblasti citů a nakládá se stresem.
Vztah dítěte k mamince je prototypem pozdějších vztahů
Bezpečná citová vazba
Přilnutí, přimknutí (attachment) dítěte k matce se podle názorů odborníků začíná vytvářet ihned po narození. Jde o vrozený program, který dítě instinktivně nutí být v blízkosti matky, získat dostatek péče a pozitivního psychického přijetí. Lékař Dr. Bowly dlouhodobě zkoumal příčiny psychických poruch dětí a zabýval se léčbou citových deprivací adolescentů. Velmi důrazně nabádal k vytvoření silné citové vazby mezi matkou a dítětem, doporučoval neodkládat děti v raném věku chůvám či jiným osobám. Na stovkách případů deprivovaných dětí pozoroval absencí citové vazby s jejich matkou.
Každé dítě si zaslouží prožívat bezpečnou citovou vazbu, kdy si je jisté silnou oporou matky a žije v pro něj čitelném prostředí. Tam, kde funguje synchronní komunikace, maminka rozumně ,,slyší“ na signály vysílané svým dítětem. U dítěte to podporuje přirozenou schopnost rozvíjet se, zkoumat, odpoutávat se, postupně roste jeho důvěra v okolí i v sebe samého.
Vazba nejistá a úzkostná
Určité procento dětí však od své matky dostává nečitelné signály, proto je pro něj nečitelný i svět. Není si jisté podporou, reakcemi a pomocí své mámy. Jeho osobnostní rozvoj a touha zkoumat okolní svět stagnují. Je úzkostné, často vzdoruje, nesprávně ,,čte“ povahu vztahů v sociální interakci. Je to proto, že jeho matka se pokaždé chová jinak a je nepředvítatelná.
Vazba nejistá a vyhýbavá
Dítě necítí od své matky silnou podporu (nesnese ho kojit, nemá ráda dotýkat se ho), ale bez její pomoci se neobejde. Je pod neustálým tlakem, žije v nejistotě, což vede k řadě psychosomatických poruch (např. kroutí si prstíčky, trhá vlásky). Ve školce jsou tyto děti často označovány za děti s poruchami chování (bez příčiny kousne kamaráda, hodí hračku po učitelce aj.)
V některých vztazích matky k dítěti můžeme pozorovat tzv. dvojnou vazbu. Zavolá na dítě, ať se přijde pomazlit a když přijde, odstrčí ho se slovy: “Fuj, ty jsi špinavej jak čuně, jdi ode mě pryč..!”
Vysvobozením z nepřehledné citové džungle jsou další blízké osoby, například otec (babička). K tomu si dítě vytváří citovou vazbu kolem prvního roku, ale jeho citový význam pro dítě roste zejména v dalších letech života. Oba rodiče, matka i otec, jsou ale primárními osobami, k nimž si dítě tvoří svou první citovou vazbu.
Vztah k jiným osobám
Citová vazba se proměňuje s věkem dítěte. Kolem druhého a třetího roku jsou děti schopné si vytvářet vazby i k ,,cizím“ osobám, například k tetě, ale také k paním učitelkám či vychovatelkám. Tyto vazby už nejsou biologicky naprogramované, ale psychický i sociální život dítěte mohou obohatit velmi významně. Pokud totiž dítě doposud v některé oblasti strádalo, pak vztah s empatickou paní učitelkou, umožňuje zaplnit některá prázdná místa, způsobená deprivací a dosytit je. Dítě zároveň poznává, jak se člověk v interakci s druhým člověkem může cítit, chovat, jakým způsobem lze komunikovat a navazovat bližší vztah bez vydírání, prospěchářství či podmiňování. Projevování pozitivních emocí a přijímání dětí vlídným přátelským způsobem ve školce nebo škole není nic špatného a zásadním způsobem ovlivní část jejich života.
Nepleťme si ale pevnou citovou vazbu a pozitivní přijímání dětí s rozmazlováním či bezhraniční nedůslednou výchovou. To jsou naprosto odlišné pojmy. Každé dítě potřebuje jasně stanovené hranice a důslednost. Žádnému z nás nesvědčí, když dostaneme vše, na co si vzpomeneme a můžeme všechno, co si zamaneme. Citová vazba mezi dítětem a matkou či otcem se nepřeruší tím, že dítě potrestáme za lumpárny a neposlouchání nebo mu něco zakážeme. Naopak! Dítě dostane zpětnou vazbu na své nepřiměřené chování, zjistí, kde je hranice, za kterou už nesmí jít. Třeba proto, že je to pro něj nebezpečné. Časem pochopí, co je pro něj dobré a k rodičům si vypěstuje užší vztah a úctu.
