Mezi snem a skutečností: tajemné setkání pod hvězdami
Končí horký letní den. Ležím na oblázkové pláži na břehu moře. Za zády mi koncertují cikády, voní rozmarýn a vítr šumí v olivovníkovém háji. Pozoruji ubývající paprsky a snažím se soustředit na ten poslední. Teď, to byl on. Slunce už nepálí, výheň chladne. Vzduch je v tu chvíli vlahý, příjemný na dýchání. Pláž i porost v kopci nad ní bude do rána hýčkat měsíční svit a píseň hvězd.
I moře utichá. Kamínky se převalují méně a méně a téměř již nerachotí. Jen občas ještě některá rozvernější vlnka dloubne do břehu a zazvoní kamínkem o kamínek. Ještě je slyšet šumění vody, když se z břehu vrací do mořské náruče.
Utichl vítr a všude okolo je klid a spokojenost. Cikády dohrávají své serenády. Z všeobjímajícího ticha se v dálce začínají ozývat kroky. Anebo ne? Ale ano, jsou to kroky. Cinkají kamínky, rachotí víc a víc. Přibližují se. Ano, jsem zvědavý, ale oči mám stále zavřené. Kdo to je? Vždyť z toho směru nemůže nikdo přijít. Je tam neprostupný prales. Tím směrem je jen v maličký záliv s písečnou pláží, kam není snadné se dostat. Je tam takový klid, že si tam hrávají delfíni.
Krok, krok, …. ticho. Někdo stojí za mou hlavou. Otvírám oči a otáčím se. Nemohu věřit tomu, co vidím. Stojí tam krásná, nádherná žena. Dlouhé vlasy jí padají na ramena a slabý vánek si s nimi pohrává a laská jí šíji. Má doširoka otevřené oči, světle modré, bledé, průhledné, andělské. Půvabná tvář, tajemný úsměv. Útlá ramena a pod nimi sepnutý tyrkysový šátek. Tak lehký, že snad byl utkaný s mořské pěny. Protože za ní vychází měsíc, mohu vnímat její siluetu. Její tělo, drobná, ale krásně tvarovaná ňadra, útlý pas, výrazné boky, štíhlé nohy. Vše jak má být, vše v harmonii. Bohyně!
Popadám dech a snažím se postavit na nohy. Ona má ze mě asi legraci, nejde mi to. Motám se, hlava stále nevěří. Chce mi ušetřit mé trápení a sedá si ke mně na zem. Rovná záda, lehounce předkloněná hlava. Stále upřené oči na mě. Nemluví, ale asi jí rozumím. Intuicí, celou svou duší. Najednou si uvědomuji, že mi divoce buší srdce. Že zrychleně dýchám. Je nádherná, úžasná, krásná! A navíc je tu kvůli mě. Přišla za mnou!
Sedíme proti sobě a dívá se navzájem do očí. Okolo nás je už úplná tma. Jen měsíční světlo nás zalívá oba současně. Nemluvíme, jen naše srdce si povídají. Rozumí si. Znají se. Asi už se někdy setkala a teď si užívají společnou chvíli znovu. Nerozešla se ve zlém. Kdysi se setkala, byla spolu a rozloučila se. Nečekala, že se někdy setkají, jejich čas plynul. A pak přišla tato chvíle a ona se mohla znovu potkat. Oči splývají, naše pohledy pronikají vzájemně věky a staletími zpět. Usmíváme se. Užíváme si naše setkání.
Najednou vstává. Natahuje ke mě ruku a vede mne. Jdeme k bílému písku, v němž se blyští měsíční světlo. Zastaví se, plynulým pohybem, s grácií, která je vlastní jen vyvoleným bohyním, si rozvazuje šátek. Padá jí k nohám. Znovu se ve mě bouří emoce a informace mezi mozkem a srdcem proudí oběma směry maximální rychlostí. Bouře v mém nitru. Natahuje ke mě ruku, přitahuje mě k sobě. Celým svým já vnímám žár jejího těla. Oběma se nám zrychluje dech, ruce začínají hladit. Její objímají můj pas a přitahují si mě, tisknou moje boky ke svým. Moje ruka hladí její vlasy, prsty zajedou pod ně a hladí její krk. Ve všech pohybech, ve všech dotycích, v nás celých je smyslnost a vědomí toho, že se budeme milovat. Tady a teď. Padáme do písku, vyhřátého sluncem, zalitého měsícem. Čas najednou neexistuje. Nic neexistuje. Jen my dva. Ne, jsme tak vsáklí do sebe navzájem, prorostlí, že jsme jen jeden.
Hvězdy na obloze ubíhají po nekonečné dráze, měsíc svítí do jejích očí. Je nadpozemsky krásná. Znovu se spojují naše pohledy a v nich ubíhají staletí zpět. Na okamžik spatřím, jak kdesi daleko, kde dnes je jen písečná poušť, stojí hrdá a vědoucí Sfinga. Okolo ní palmový háj. Po pyramidách ještě není ani vidu ani slechu. Tisíce let zpátky. Tisíce let jsme se neviděli a znovu se setkali, znovu se poznali!
Byla to plně prožitá, nadčasová noc. Chtěl bych, aby nekončila. Aby ten nekonečný pocit Vesmíru ve mě pokračoval stále. Ale s prvním ranním paprskem sluce, který dopadl na její šíji, se vyvinula z mého objetí a z mé náruče. Opět stojí nade mnou, její hluboké oči jsou plné něhy, lásky a spokojenosti. Nemluvíme, jen srdcem vnímám, že se zase na dlouhé věky loučíme. Je mi smutno, ale žádnou lidskou bytost nemohu vlastnit. Loučí se se mnou pozvednutím ruky a vzdušným polibkem. Odchází směrem k moři. Už se neotočí. Její tady a teď už není stejné jako moje. Tyrkysový šátek se rozplývá v mořské pěně a ona mizí ve vlnách. Ještě krok…. a není. Jen o kousek dál od břehu se mihne hřbet s typickou ploutví….
Ležím na oblázkové pláži na břehu moře. Za zády se probouzejí cikády, voní rozmarýn a vítr šumí v olivovníkovém háji. Pozoruji vzdálený obzor a snažím se soustředit na první sluneční paprsek. A přemýšlím…. byl to sen …. nebo ne?
Zdroj foto: Pixabay.com
