Začátek boje s rakovinou prsu: Emocionální cesta od šoku k naději

V sobotu, 17. prosince sněží, venku je bílo, hraju si s mini chlapíkem ve sněhu. Je jeden den, od tý chvíle co jsem byla diagnostikovaná s rakovinou prsu. Sněží a sněží. Jsem absolutně vyšťavená, to samý Amík, jen mimi chlapík si hraje a chechtá se.

 Ne, nebudu si hrát na silnou a frajerku a tvrdit, že tenhle den nebo ten další byl jednoduchej. Zhroutila jsem se? Asi jo. Moc si toho nepamatuju snad jen, že se ve mně otevřela taková černá díra a já nevěděla jak jí zavřít. Netrvalo to dlouho, jen hodinu, dvě a pak absolutní vysílení.

 Brečela jsem. Brečela jsem dvakrát nejdřív kvůli tomu anglickýmu slovu “cancer.” Den na to, jsem si to řekla česky :”Já mám rakovinu. Rakovinu. Mám rakovinu.” To mě položilo znova. Hurá a sláva měla bych oslavovat, že se můj mozek rozděluje na dvě poloviny na tu anglicky mluvící a na tu českou. Jsem bilingvní je to oficiální.

 Tchán s tchyní nakoupili, uvařili. Tchyně u nás spala.

 V neděli večer jsem se rozhodla, že to tak nenechám a musím něco začít dělat aspoň něco malýho, tak abych měla nějakou kontrolu. Začala jsem hledat návody na jídlo jenže. Jenže jsem narazila na příběhy žen, který rakovinu prodělaly a já si začala uvědomovat, že vlastně nevím nic. NEvím, kde to je, co to je, koli je typů. Ne, tohle byl definitivně jeden z nejblbějších nápadů jaký jsem kdy měla, definitivně v tom pěti. Dokonce to  překonalo i můj nápad ukazovat výmik pozadu na zábradlí, který bylo asi tak dvacet centimetrů nad zemí. Ten nápad vyhledávání na internetu byl tak dementní, že jsem z toho zpanikařila a změnila se na hypochondra. “Co když je to všude?” “Co když se toho nikdy nezbavím?” Hyperventilace hadr, panika se šířila celým bytím. “No, vidíš takhle je mi pořád.” Snažil se mě rozesmát Amík se svojí hypochondrií.

Tchán s tchyní a Amíkem uklidili. Máma schání letenku.

 Jedno se za ten nekonečnej víkend změnilo. Našla jsem v hlavě únikovou cestu, když mě přepadly černý myšlenky představila jsem si mini chlapíkovu spící tvář. Ten jeho nevinnej výraz mě uklidnil a přenesl někam jinam. Zároveň jsem se rozhodla změnit myšlení měním to na “tohle nemůžu mít” na “mám tohle a jsem za to strašně vděčná.”

 Nehledám na netu, ale tchýně u nás přesto spí.

 Přišly výsledky, domluvili jsme se, že Amík bude ten, komu budou doktoři telefonovat. Přiznávám se, další výsledky už nedám. Moje rakovina je estrogen pozitivní. “Přesně tuhle rakovinu jste si měla přát.” Říká doktorka, tak když opominem, že je to to hnusný slovo rakovina a že jsem si jí vlastně nepřála, ale když už tady je, tak jsem ráda, že je to právě tahle no. Podle švagrový paráda. Super výsledek.

 Estrogen pozitivní je nejčastější typ rakoviny prsu, taky prej nejlíp léčitelný a taky prej tý na kterou mají nejvíc léků. Prostě vlastně brnkačka. Amík je v sedmým nebi a mě se taky trochu ulevilo. Malinko, aspoň teď vím, co to vlastně mám.

 Máma balí.

 Ve středu jsem šla na magnetickou rezonanci zjistit, jestli se mi rakovina nerozlezla dál. Bojím se jasně, že jo. Amík jde se mnou a celou dobu mě uklidňuje, že to není důležitý, hlavní je, že víme, kde co to je. Zase ten pruhovanej plášť a tentokrát se půl hodiny nejhejbat. Samozřejmě, že se nutně potřebuju pohnout během prvních dvou minut, ale zvládla jsem to. Amík mě uklidnil, za dva dny na to mi řekl, že byl tak nervózní, že se málem složil v čekárně.

 Doma lítají slova jako chemoterapie, radiace, mastektomie, lumbektomie, biopsie. Prej teď dělají rekonstrukci po mastektomii z vlastního tuku. “Liposukce a zvětšení prsou v jednom.” Veselí mě máma. Kamarádka, která mastektomii prodělala před dvěma lety mi ukazuje krásný pevný prsa, prej jako dvacítka. Ano, černej humor to je naše. Když už je to blbý aspoň se můžem smát.

 V noci se držíme s Amíkem a on mi říká, že neumí vařit, ať neblbnu ať mě ani nenapadne žádná kravina. Mini chlapík se k nám v noci přesune, jen tentokrát si nestěžujeme, že nás kope do hlavy.

 Výsledky z tunelu jsou dobrý, prej je to jen v tý bulce. Uvěřím, že je to dobrý až to bude vyndaný. Zatím se to bojím zakřiknout.

 Přijela máma. Držela mě v náručí. Jsem zodpovědná za její nový vrásky tvrdí. Mini chlapík ráno nevěří tomu, že je jeho babá tady a konečně přestala lítat v tom letadle, kde podle něj strávila měsíc a půl. Tak to se vysvětujou ty vrásky, mami, taky bych po měsíci a něco v letadle zestárla!

 Je nám líp. Zvykáme si na nový normál. Mám úžasnou rodinu, kamarády, prostě lidi kolem. Myslím na ty, co s tím bojují a nemají nikoho.

Zdroj foto: Anna Rathkopf

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account