Zrada v rodině: Jak se vyrovnat s nevěrou vlastní sestry
„To myslíš vážně, cos mi teď řekla?“ Pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemůžu uvěřit tomu, že se to stalo zrovna mně. Že mi tohle mohla udělat vlastní ségra.
„Promiň. Prostě to tak přišlo.“
Skoro to vypadá, že ji to mrzí. Skoro. Ale nemrzí, na to ji znám až moc dobře.
„Jsem tvoje ségra. Tvoje krev! Ne žádná kamarádka, nadřízená, podřízená nebo jenom tak někdo z ulice! Tvoje sestra!“ řvu na ní. Nenávidím ji.
„Hele, já ti něco povím. Vlastně je to tvoje vina,“ našpulí tu svoji obří pusu a podívá se mi přímo do očí. Tuhle hru jsme hrály, když jsme byly ještě děti. Kdo dřív uhne. Kašlu jí na to.
I když se moc často nevztekám, teď ve mně všechno vře. Udělám krok směrem k ní a chci jí dát facku. Takovou, na kterou by do smrti nezapomněla. Rozmyslím si to. Naposled jsem dala facku holce na střední škole a to jenom proto, že mě předběhla při hodině češtiny v rozdávání sešitů. Doteď mě to mrzí.
Místo toho, abych jí jednu vrazila, seberu z pohovky kabelku, nacpu do ní cigarety, zapalovač a jelení lůj a co nejrychleji si to mířím k vchodovým dveřím. Zrovna když si nazouvám druhou botu, přijde za mnou. Jenom tak kouká.
„My dvě jsme spolu skončily,“ říkám jí, protože chci, aby věděla, že tentokrát jí to neodpustím. Že teď jde o víc než o nějakýho blbýho kluka ze střední.
„Neboj, to tě přejde,“ ironicky se ušklíbne.
Ona to nechápe. Je jí to jedno. Nezajímá ji, co cítím já. Že je sebestředná, to jsem zjistila už rok po jejím narození. Když nebyla středem pozornosti, řvala jako tur.
„To si piš, že ne.“ Vyjdu z bytu na chodbu a dveřmi prásknu tak hlasitě, že to musí slyšet až dole v přízemí. A to je jedenáctipatrovej barák. Ona bydlí úplně nahoře.
*********
Domů dorazím těsně po půlnoci. Normálně taxíkem nejezdím, ale teď jsem potřebovala být sama. A co nejrychleji doma. Abych se konečně mohla vybrečet a vyvztekat. Sednu si do obýváku do křesla a tupě zírám na Alberta. To je ryba. Chtěla jsem psa, ale nebavilo by mě ho venčit. Kočky nesnáším, křečků a morčat se bojím. Myši a hadi mi přijdou nechutný. Želvy jsou nudný. Proto ryba. Uklidňuje mě to. Jenom tak koukat, jak si tam plave a loví zbytky granulí mezi drobnýma kamínkama, co jsem mu kdysi koupila.
Jenže teď sedím, čumím a nedokážu se uklidnit. Brečím a nemůžu přestat. Myslela jsem si, že jsem konečně našla kluka, se kterým bych mohla být šťastná. Založit s ním rodinu. To bych ale nesměla mít ségru, která je hezčí, chytřejší, prsatější a dokáže sbalit každýho chlapa, na kterýho se podívá.
Zapípá telefon.
Aleš. Jak si uzivate vecer?:)
Pitomec. Mám sto chutí mu napsat, ať jde k čertu. Nenapíšu nic. Už mu nikdy nic nenapíšu. Nechci ho ani vidět. Pozítří bychom měli dvouletý výročí.
Proč zrovna on? Co si tím chtěla dokázat? Vlastně to vím naprosto přesně. Pořád si potřebuje dokazovat, že z nás dvou je lepší ona. Nechápu, kde se v ní ta soutěživost a rivalita bere. Obě víme, že já nad ní nikdy v ničem nevyhraju. Asi mi to potřebuje pořád připomínat.
Další esemeska. Tentokrát od mámy. Proč, proboha, radši nespí?
Zitra dorazte vcas. Nezapomen, ze prijede i babicka s dedou.
Doprčic. Úplně jsem zapomněla na to, že zítra slavíme máminy pětapadesátiny. A mám samozřejmě přijet i s Alešem. Nemám pro ni ani žádnej dárek.
Znovu se rozbrečím. Je mi ze sebe špatně. Umím se akorát tak sebelitovat.
Jdu se osprchovat, odlíčit, vyčistit zuby a lehnout si do postele.
**********
Jedna ráno. Ale mně se vůbec nechce spát. Ztratila jsem svou nejlepší kamarádku. Žádnou jinou totiž nemám. Ani kamarády. O všechny ze střední a z vejšky jsem přišla kvůli tomu, že jsem s nimi odmítala chodit ven, na večeře, do kina nebo do baru. Když jsem všem odřekla domluvený setkání třeba po pátý, vzdali to a už nenapsali. Ani já jim. Jestli existuje nejnespolečenštější člověk na světě, jsem to stoprocentně já.
**********
Když se ráno probudím, strašně mě bolí hlava. A mě většinou skoro nikdy nebolí. Maximálně jednou do roka. Nemám dobrou náladu. Zkontroluju telefon, jestli mi náhodou Markéta nenapsala. Třeba že se mi omlouvá.
Ani písmeno. Jenom nepřijatej hovor. Máma. V půl osmý ráno. Nechápu, jak to dělá. Chodí spát ve dvě a vstává před sedmou. To já kdybych mohla, tak spím klidně do jedenácti. Ale to se mi už tak rok nepoštěstilo.
K snídani si udělám míchaný vajíčka a rozmixuju mango s banánem. Zapnu si televizi a otevřu knížku. Nedokážu se začíst. Pořád mám vztek. Jednou v životě bych chtěla být na jejím místě. Aspoň na pár minut. Abych si užila ten pocit vítězství, který se jí odráží ve tváři pokaždý, když se jí něco povede nebo někomu dokáže, že ona je ta lepší, schopnější.
Je mi třicet jedna. Jestli se chci konečně hnout z místa, je ten nejvhodnější čas. Celej život jsem já ta druhá. Ve školce, ve škole, v kariéře i u rodičů. Mám toho plný zuby.
Zaklapnu knížku a dojdu si do ložnice pro telefon. Posadím se na postel a přemýšlím. Není to dobrej nápad. Vlastně je to hodně špatnej nápad. Ale jinej nemám. V tuhle chvíli mě nic lepšího nenapadá. Oko za oko, zub za zub. Tak to stojí v Chammurapiho zákoníku. Teď ho uvedu do praxe.
Davidovo číslo mám. Kolikrát jsme si volali a domlouvali rande ve čtyřech. Znám ho už tři roky. Vím, že je na ženský a taky není svatej. Ale jestli se nechytí, možná to řekne Markétě, a já budu za totální krávu. Je mi to fuk.
Odemknu telefon, zmáčknu ikonku obálky a začnu psát.
**********
Za hodinu mám být u mámy. Jsem ale rozhodnutá nikam nejet. Nechci ségru vidět. Zavolám mámě, že mi není dobře. Jenže hned jak jí to oznámím, vytočí se.
„To snad nemyslíš vážně! To ses včera s Markétou tak ožrala, nebo co?“
Aha. Takže Markéta už tam je. Jak jinak by věděla, že jsme byly spolu? Vzorná holčička. Zase budu já ta špatná.
„Ne. Něco na mě leze. Mám teplotu,“ lžu, jak když tiskne.
„To máš teda blbý. Ale dneska se slaví moje narozeniny, takže do sebe hoď paralen, nějaké ovoce a za hodinu ať seš tady. Nazdar.“ Típne to.
Prostě to típne. To nedokáže pochopit, že nepřijedu? Že ségra u mě nadobro skončila? Že jenom když si na ni vzpomenu, mám chuť ji uškrtit? Nedokáže, protože neví, že s ní nemluvím. A ségra určitě matce bude tvrdit, že absolutně neví, proč se chovám tak divně. Nejhorší na tom všem je, že i kdybych mámě řekla, co mi ségra udělala, nevěřila by mi. Nebo by se mi aspoň snažila namluvit, že o nic nejde a že Aleš za to stejně určitě nestál. Jenže stál, doprčic! Stál!
Lehnu si na postel, vezmu si do ruky polštář a vší silou ho hodím proti lampičce, co stojí na nočním stolku. Zásah. Skleněný stínidlo spadne na zem a rozbije se. Mrsknu i druhým polštářem. Ten už ale žádnou újmu lampě nezpůsobí. Vztek nezmizel. Je čím dál větší. Mám chuť řvát. Aby mě všichni slyšeli. Lidi v baráku i na ulici. Chci dupat, skákat a mlátit do všeho, co mi přijde pod ruku.
Místo toho ale zkusím zavřít oči, na nic nemyslet a pomalu počítat do deseti. Ani to nezabere.
Někdo zvoní.
Aleš! Zapomněla jsem mu napsat, ať nejezdí. Že na oslavu nejedu a už vůbec ne s ním.
Sedím na posteli a nehýbu se. Nechápu proč. Jako by mohl přes domovní zvonek slyšet, co se děje v ložnici ve čtvrtém patře. Netuším, co dělat. Volá mi i na mobil. Nechci to brát. Pak mi ale dojde, že to je absurdní. Schovávat se před celým světem. Abych Markétě dál dokazovala, jaká jsem nula.
Vezmu to. „Ano?“
„No, Andreo! Kde si? Neslyšíš, že na tebe zvoním? Za hodinu máme být u tvých rodičů. Tos zapomněla, nebo co?“
Dělá, jako by to byli jeho vlastní rodiče.
„Ne. Byla jsem na záchodě, nemohla jsem ti jít otevřít. Promiň. Už jdu.“ Vůbec nevím, jak s ním budu moct normálně mluvit, když udělal to, co udělal. Ale nechci mu říkat, že to vím. Ať si mu to řekne ségra. Nebo ať mu to neříká. Je mi to jedno. Až se ségře pomstím, rozejdu se s ním se vší parádou. A ještě mu řeknu, že ani já rozhodně nejsem tak svatá, jak si myslel. Můj plán má ovšem jednu chybu. David mi ještě neodpověděl.
**********
Cestou k rodičům se stavíme v květinářství a koupíme velkou kytici růží. Tu jí dá Aleš. Jenže co já? Už teď máme deset minut zpoždění. Zajedeme na Chodov, tam mají největší výběr všeho možnýho. Nakonec koupím parfém, knížku a ještě pánev wok. Ta, co máma má, je asi deset let stará a podle toho taky vypadá. Jestli jí to udělá radost, nevím, ale nemám čas vybírat něco jinýho a vlastně je mi to jedno. Když rodiče kupujou dárky mně, taky se neptaj, co chci. To jenom Markétky.
Samozřejmě průser. Máme zpoždění čtyřicet dva minut. Babička s dědou přijeli před třema hodinama a mají strašnej hlad.
„Kde seš, Andreo? Jasně jsem ti psala, že musíš přijet přesně. To znamená kdy? Ve dvanáct! Protože proč? Protože ve slušných rodinách se přesně ve dvanáct taky obědvá!“ Jen co vystrčí hlavu na dvorek, už mi něco vyčítá. To by nebyla máma. Tátovi je všechno jedno.
„Promiň. Říkala jsem ti, že mi je špatně. Na chvilku jsem usnula.“
„Aspoň že ta Markétka umí jezdit včas.“
Ještěže tu Markétku máme.
Na chodbě leží máminy a tátovy boty, Markétiny štekle a pak boty, který jsem ještě neviděla. Tátova velikost to není, ten má čtyřicet šestky, tohle jsou čtyřicet trojky.
„Co tu okukuješ ty boty, prosím tě?“ Leknutím botu pustím na zem. Myslela jsem, že Aleš ještě kouří na zahradě.
„Ale nic. Já jen že tyhle boty neznám.“
„Ty jsou Davida, komu jinýmu by asi patřily.“
Cože? David je tady? „Myslela jsem, že je někde na služební cestě, “ snažím se, aby to vyznělo tak, že je mi to vlastně jedno.
„Byl, ale dneska ráno se měl vrátit. Aby prý stihnul oslavu,“ ušklíbne se. Davida nemá rád. Leze rodičům do zadku až moc nápadně.
Tak s tím jsem nepočítala. Tu esemesku si určitě přečetl. Budu vypadat jak kráva. Aleše pošlu do obýváku a já jdu na záchod. Nevím, co mám dělat. Dívám se na sebe do zrcadla a lituju toho, že jsem si s sebou nevzala aspoň rtěnku. Namalovala jsem si jenom řasy a použila trochu tvářenky. Doprčic. Podívám se do skřínky nad umyvadlem, jestli tam máma náhodou nemá aspoň balzám nebo jelení lůj. Mám strašně vysušený rty. Kromě indulony nic. Co se dá dělat. Přetřu si rty aspoň krémem a párkrát si je promnu, abych zamaskovala, že jsou rozpraskaný. Pak spláchnu záchod. Jen tak, aby si mysleli, že jsem šla na malou. Vyjdu ze záchodu a jdu do obýváku. Babi, děda a táta sedí na pohovce, Aleš, David a Markéta v křeslech. Máma je v kuchyni.
„Čau,“ řeknu, usměju se a snažím se pohledem nezabloudit k Markétě ani Davidovi.
„Nazdar, ségra. Kde se flákáš? Že tys včera ještě něco pila?“ směje se.
Myslí si, že je vtipná, ale zatím je jenom trapná.
„Ne, ale v noci jsem špatně spala,“ řeknu a jdu se pozdravit s babi a dědou a taky s tátou. Pak jdu za mámou. Radši jí budu pomáhat v kuchyni, než tady s nimi sedět. David se díval celou dobu do telefonu. Nestojím mu ani za jeden pohled. Určitě to Markétě řekl a ta mi to při první příležitosti vpálí rovnou do ksichtu.
„Jak to jde? Nechceš s něčím pomoct?“
Zrovna slejvá brambory. Žádnej úsměv.
„Nechci. Potřebovala jsem pomoct před hodinou. Ne teď. Brambory jsou úplně studený a kuře vysušený,“ vyčte mi.
„Nemuseli jste na nás čekat. Mohli jste se najíst.“ Hned jak to dořeknu, uvědomím si, co bude následovat.
„Tohle je snad rodinná oslava, ne? Tady nejsi v žádné jídelně, kam si chodíš, jak se ti zachce. Prosila jsem tě, abys tady byla na dvanáctou. To nemůžeš jednou v životě přijet včas?“
Nejradši bych se sebrala a jela zase pryč. Pořád mi třeští hlava a když vidím všechno to jídlo, dělá se mi z toho špatně. Máma udělala i chlebíčky a na všechny dala nakládaný houby. Moc dobře ví, že houby nesnáším.
„Už jsem se snad jednou omluvila,“ odseknu jí.
„Teď už je to stejně jedno. Řekni jim, ať si jdou sednout ke stolu,“ uzavře máma naši konverzaci.
**********
Všichni se při obědě baví a smějou. Až na mě. Já se vrtám v kuřeti, brambory mi nechutnaj vůbec. Jsou hrozně moučný. Aspoň nádivka je dobrá. Jenže nemám hlad. Když se po obědě nabídnu, že umyju nádobí, všichni se odeberou do obýváku. Udělám kafe a táta přinese ze špajzu dort, kterej máma koupila nejspíš v Kauflandu. Vypadá hnusně už od pohledu.
Zapípá mi příchozí esemeska.
Dneska ti to sekne.
David. Chytil se! Rozbuší se mi srdce. Připadám si jako školačka, která chodí s klukem svý ségry a všichni tři se náhodou sešli na jednom večírku.
Nevím, jestli mu mám odepsat teď, nebo až večer z domova. Radši až potom. Budu dělat, že u sebe nemám telefon.
**********
Když mámě všichni popřejeme a předáme dárky, přijde čas na chlebíčky. Máma trochu pookřála. Jakmile zjistila, co jsme jí s Alešem koupili, začala se na mě dokonce usmívat. Ségra jí nekoupila žádnou kytku. Dala jí poukázku na masáž a pak nějakou kosmetiku. Z toho až tak odvařená nebyla. Najednou je mi líp.
Jdu mámě pro vázu do pokoje pro hosty. Má být na skříni hned u dveří. Jenže není. Ještě se jdu podívat do komody u okna, kam máma dává nádobí, který nepoužívá, ale je jí líto ho vyhodit. Váza leží v nejspodnější poličce. Kytku už asi pěkně dlouho nedostala.
Zabouchnu skřínku a zadívám se z okna. Na ulici se zrovna baví sousedky odnaproti a koukaj směrem k nám. Drbny.
Neslyšela jsem vrznout dveře, proto málem dostanu infarkt, když se otočím a metr za mnou stojí David.
„Fuj. Tohle mi nedělej. Chceš, abych dostala infarkt?“ Divím se, že jsem tu vázu neupustila. Máma by mě přerazila. „Neměl si sem chodit. Když nás tu někdo načape, bude to divný.“ Vlastně je mi to jedno, ale potřebovala jsem něco říct.
„To nevadí, já mám rád adrenalin,“ řekne a usměje se na mě. Ale tak jinak než obvykle. Nikdy jsem si nevšimla, jak je hezkej. Sice to není můj typ, ale co. Navíc už jsem se rozhodla. Chci ségře ukázat, že i já umím být zlá a dosáhnout svýho. Ale teď na to není vhodná chvíle.
„Radši pojď, stejně nás naši už určitě hledaj.“ Obejdu ho a vrátím se do obýváku, kde se zrovna živě diskutuje o politice. Bože. Odnesu vázu do kuchyně, naplním ji vodou, dám do ní kytku a nechám ji stát na kuchyňský lince. Ať si ji máma dá, kam chce.
Jdu si zakouřit na zahradu. Obejdu kůlnu i slepičárnu a dojdu až k zahradnímu jezírku.
Obsazeno. Aleš zrovna Markétě rejdí rukama pod tričkem. Rychle vezmu zpátečku. Ale pak si to rozmyslím. Kašlu na to, nenechám se už takhle trapně ponižovat. Dělaj to snad naschvál?
„Vám to není ani trochu blbý? Fakt ne?“ zakřičím na ně z druhý strany jezírka.
Odskočí od sebe, ale že by se tvářili šokovaně nebo vystrašeně, to ne.
„Andreo…,“ začne Aleš.
Proč zrovna já?
„Chtěl jsem ti to říct.“
Co mi chtěl říct?
Stojím, koukám na ně a nedochází mi to.
„Promiň.“ Aspoň teď se trochu tváří, že ho to mrzí. Ale co?
„Promiň co? Omlouváš se, že mě podvádíš s mojí vlastní ségrou? Děláš si ze mě srandu? Jak dlouho to s ní táhneš, ty prase?“ Mám chuť je oba zmlátit. Pořádně si vybít zlost.
„Chtěli jsme ti to říct, Andy. Vlastně jsem se o to snažila už včera,“ řekne ségra. „Chodíme spolu.“
Ona mi ho regulérně přebrala. Nestačilo jí se s ním vyspat jednou. Podváděj mě už jakou dobu.
„V pondělí jsem to oznámila Davidovi, ale nechtěla jsem mamce kazit oslavu, proto jsme tady spolu. Neměla jsem v plánu ti včera říkat ani to málo, co ze mě vypadlo, ale byla jsem trochu připitá. Chtěli jsme ti to společně říct až po oslavě.“
Chci něco říct. Něco udělat. Ale absolutně nevím co. Strašně jsem se jim chtěla pomstít. Byla jsem pevně rozhodnutá. Teď už to jaksi postrádá význam. Nenávidím je. Nenávidím celou svojí rodinu.
„Jděte oba do prdele! Nechci už ani jednoho z vás vidět! Až se máma bude ptát, kde jsem, tak jí, Markéto, koukej říct pravdu. Žes tu oslavu posrala ty. Aspoň jednou jí nelži.“
Běžím do baráku pro kabelku. Tu jsem naštěstí nechala v předsíni, takže nemusím do obýváku. Vezmu si bundu a bez rozloučení utíkám na autobusovou zastávku. Až těsně u ní se zastavím.
**********
Pokračování povídky najdete na mém blogu zde: http://businesscoffee.cz/2017/10/04/ta-druha-dil-2/
Každý týden přidávám na blog jednu novou povídku.
Sledujte mě i na Facebooku: https://www.facebook.com/businesscoffeecz/
Zdroj foto: Pixabay.com
