On…

 

V té době jsem fungovala jako robot, stroj. Vstát, obléct se, umýt se… Obléct po probuzení děti, umýt jim tvářičky, dát jim snídani. Jít na procházku, vyvenčit psa, nakoupit… Tehdy jsem si ho ani nevšimla, ale on tam stál celou dobu, kdy já procházela svým nejhorším životním obdobím. Nechápu, co se ve mně pohnulo, kdy se to změnilo, ale najednou jsem otevřela oči. A uviděla ho – kluka, který stával pravidelně před obchodem a prodával ostřiče nožů. Aniž bych o tom jakkoli přemýšlela, pozdravila jsem. Obyčejné “dobré ráno” se změnilo na pravidelné “dobré ráno”. Nic víc, nic míň… Asi jsem si uvědomila, jak jsem zahleděná do sebe, své bolesti, že ani nepozdravím někoho, koho potkávám skoro každý den… Zdravila jsem ze slušnosti a vůbec nad tím nepřemýšlela. Nad ním jsem nepřemýšlela. V té době šlo jen o mě a mou bolest…

 

A pak přišel den, kdy jsem se potácela v bytě jako tělo bez duše. Neustále jsem měla chuť plakat, pořád jsem přemýšlela nad svým zpackaným životem. Jak jsem přecházela od okna k oknu, najednou jsem se zastavila a znova otevřela oči. Uviděla jsem ho tam stát – tak jako včera a předevčírem. Ale teď, v tento den, jsem ho viděla jinýma očima… Ne jako prodavače, ale jako člověka. Člověka se svým osudem, svým životem, svými pocity, svým srdcem, svou duší. A v tu chvíli mi začalo hlavou probíhat milion myšlenek. Proč to asi dělá? Proč tam stojí  v dešti, v mrazu, ve vichru, ve sněhu? Proč se nesebere a nejde jinam, když je taková zima? Co ho nutí prodávat i v hnusném počasí? Prostoupil mnou soucit… Najednou mi došlo, jak mně je teď dobře, za oknem, v teple, s kávou v ruce… Ten kluk je jako můj taťka – zedník. Nemůže si vybírat podmínky své práce, musí pracovat v jakémkoli počasí. A nikdy si nepostěžoval, nikdy jsem ho neslyšela říct “mám to těžké”. Můj táta je obdivuhodný člověk a tento kluk byl stejný. Byl jako můj táta… Nestěžoval si, neulehčoval si svou práci. Prostě stál a prodával… Tahle myšlenka mě dostala a ovlivnila natolik, že jsem věděla přesně, co udělám, až zase projdu kolem něho.

 

Tak se taky stalo…

“Už to tady zabalte v té zimě a jděte domů”… Tohle byla první věta, kterou jsem mu řekla. Vzápětí jsem mu nabídla Miňonky – jako důkaz toho, že už  kolem něho nehodlám chodit jako kdyby tam nebyl. Tohle gesto jsem brala jako vyjádření mé úcty k němu, chtěla jsem mu tím ukázat, že ho obdivuju za to, jak poctivě pracuje. Zároveň jsem mu tím chtěla jakoby ulehčit… Chtěla jsem mu to zpříjemnit… Chtěla jsem mu tím gestem pomoct…

 

Ale ukázalo se, že on pomoc vůbec nepotřebuje. Protože od tohoto momentu jsme se začali bavit pravidelně. Někdy dýl, někdy krátce. Ale vždycky jsem se u něj na chvilku zastavila s tím, že mu jeho pracovní den zpříjemním. Alespoň tohle málo jsem mohla udělat. To bylo asi to jediné, co jsem mohla udělat. Zpříjemnit mu den sladkostí nebo jen svou přítomností, svým zájmem. Opravdu jsem myslela, že to potřebuje. Ale postupem času, když už jsme vedli i osobnější rozhovory, vyšlo najevo, že on vlastně pomoc vůbec nepotřebuje. Že on je ve svém životě a se svým životem spokojený. Že nepotřebuje žádné čokolády, ani povzbuzování. Že nepotřebuje mě…

 

Tak jsem toho nechala a dál se zabývala sebou. Jenomže přišel moment, který by mě nenapadl ani ve snu. Já totiž nečekala vůbec nic ve chvíli, kdy jsem ho oslovila. Bylo to z mé strany jen gesto pomoci druhému. Ten moment přišel, když mi napsal sms, ve které jsem četla, že mi chce něco říct. Vrtalo mi hlavou co, napadlo mě, že to bude vážné.

 

Ale netušila jsem, jak vážné a důležité to bude pro celý můj budoucí život…

O 2 dny později, přesně 3. 3. 2014 mi řekl, že se do mě zamiloval. Překvapilo mě to, protože – i přestože mě napadlo, že zrovna tohle mi chce říct, ani jsem se neodvažovala v to doufat. Že do mě by se mohl někdo zamilovat? Teď, v mém nejhorším období, jaké jsem za celý život prožívala? Teď, když jsem chodila jako tělo bez duše, když jsem fungovala jako robot, nestarala se o svůj vzhled ani svou duši?  To není možné.. On si to musel splést s okouzlením. Byl mnou okouzlený, protože já umím lidi okouzlit. Stačí je poslouchat, zajímat se o jejich osudy, přání, sny, příběhy… Určitě se nezamiloval celým srdcem, to je nesmysl…