Když jsem nedávno odcházela z toho místa, měla jsem pocit, že se moje srdce nadobro uzavírá, že je obklopeno ze všech stran mřížemi, přes které se už nikdo nikdy nedostane. Že si před sebe postavím zeď a budu do ní klidně každý den bušit, ale ona nepovolí, a nikomu už nedovolí, aby se ke mně přiblížil.
A já si v tomto pocitu navracení se ke vzpomínkám a starým láskám vzpomněla na Sacre Coeur. Ani ne tak na prostor samotný, jako spíš na ten pocit, který jsem měla, když jsem tam stála, a dlouho se jen tak dívala před sebe. Polootevřená ústa byla vystřídána němým úsměvem očí a jejich představivostí. Milovaná, Paříži! Stále jsi můj sen a možná ještě větší než kdy dřív. A já vím, že na mě ještě čekáš…
Děkuji za vše, co mě za poslední půlrok potkalo. Ty pocity, které jsem zažívala ještě před dvěma lety, to neustálé zoufání si a doufání v to, že brzy přijde ten, kdo mě všeho toho nánosu světa zbaví, všech mých ran a bolestí, vystřídalo ryzí štěstí z prostého bytí. Vždy jsem čekala na toho, jenž mě zachrání. Ale právě poslední půlrok je obdobím, kdy vím, že zachránit nepotřebuju. Nikdy jsem to nepotřebovala. A to je na tom asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.
A stejně tak dobře vím, že zeď se každým dnem drolí a sype se pod smyslem něčeho vyššího. A tím jediným není nic menšího než láska.
Miluju. Zpěv ptáků. Zurčení potoka. Vůni lesa. Příboj moře. Jeho šum. Jeho nedosažitelnou dálku. Miluju všechno, na co člověk nemůže. Co je ze své podstaty tak přirozené, čisté a upřímné.
PS: Veselé Velikonoce!
