Bolí to.
Pořád to strašně bolí.
Vzpomínáš jak se to stalo?
Co to pro tebe vůbec znamenalo?
Znamenalo to pro tebe něco?
Aspoň trochu?
Pro mě to byl nejhezčí okamžik za posledních šest let.
Ten moment, jsem se poprvé cítila tak moc úžasně,
že jsem nevěřila tomu že je to skutečné.
Vzpomínám si jak jsem si pomyslela ,,jestli je tohle sen, je to neskutečně krutý”.
Protože to bylo tak moc nádherný.
Jo.
Pořád na tebe myslím.
Nemůžu tě dostat z hlavy.
Né že bych se nesnažila.
Vždycky jsem tě měla víc než ráda.
A vím že to víš.
Jo, jsem zase tady, tam kde se to stalo.
Jsem tady každý den.
A ještě nějakou dobu tu strávím.
Každý den tady mi připomíná tebe.
Je pět ráno a já nemůžu spát, jo zase brečím.
Jsem slaboch?
Nebo je to normální?
Nenávidím se za to co jsem dopustila.
Strašně moc se za to nenávidím.
Dneska to mohlo být úplně jiný.
A já už nevím co s tou vinou.
Ten pocit mě sžírá zaživa.
Každou minutu mi chybíš.
A já si nedokážu představit že to kdy bude jiný.
Ty víš že jsem tě zkoušela dostat z hlavy.
A skončilo to špatně…však ty víš o kom mluvím.
Bože jsem tak blbá! tak naivní! Nenávidím to všechno!
Promiň mi.
Odpusť mi.
Já už nevím co s těma emocema.
Vím že i kdybych se sebevíc snažila, nikdy nedokážu vyjádřit přesně to co chci.
Přála bych si, abys na moment pocítil moji bezmeznou lásku k tobě.
Abys pocítil moji vinu a věděl co to je, s ní žít.
Chci vrátit tu noc a zastavit čas.
Jo, tu noc kdy jsme se dotkli.
Tu která měla tak rychlý pád.
A po které už nic nebylo jako dřív.
Už nikdy jsme se znovu nedotkli.
Jednou jedinkrát, tě chci oslovit lásko.
Neoslovím.
