Příběh jednoho neuskutečněného oběda
Když Vás pozve na oběd někdo, na kom vám kdysi hodně záleželo a dlouho jste ho neviděli, těšení se je jen první etapa z výčtu pocitů.
Pozvání přišlo s týdenním předstihem a vzhledem k tomu, že tím dotyčným měl býti muž, navíc jedinec, který mými emocemi cloumal dlouhodobě a intenzivně, o to více jsem přemýšlela, co se sebou udělám, abych v něm po setkání prostě zanechala stopu.
V pátek jsem si skočila na manikůru, tak či tak bych ji během následujícího týdne absolvovala, přehodila jsem všechny schůzky na jiný den a na pondělní ráno se objednala ke kadeřníkovi. Pak rychle do drogerie dokoupit gillette fusion pro hladkou kůži na nohou, no a ještě bych mohla mrknout okem do toho italského butiku, kde se to barvičkami z nové kolekce jen hemží. Jak jinak nezůstalo jen u blažení očí, ale došlo i k potěšení ducha a z cifry na účtence se mi téměř zatočila hlava. Nu co, na tu schůzku chci vypadat co jak nejlépe!
A hle, máme tady pondělí, den D. Přivstanu si a v dobrém rozpoložení chystám dětem snídani alá Kluci v akci. Málokdo pochopí, proč jsem tak čilá, pozitivní a ještě vkládám toliko invence do přípravy snídaně. Okolí netuší, ale já vím proč. Těšení se na něco (někoho) JE důvod, proč být aspoň na chvíli kapánek lepší.
Po rozvozu dětí do škol to beru nejrychlejšími krysími stezkami, abych nemeškala, rovnou ke kadeřnici. Ta ze mě během hodiny udělá člověka natolik civilizovaného, že posléze na toaletě musím si zhotovit selfí (což běžně nedělám) , abych ho následně poslala kamarádce ke schválení, zda s takovou hlavou smím předstoupit před onoho muže.
Pak rychle domů k mailu, vyřídit poštu, obvolat urgence a potom už „jen“ hodinová příprava v koupelně. Kdo běžně chodí na brazilku ten nepochopí co práce dá „objet“ se cela gillettem.
V tom mi pípne zpráva. Ha, cukne ve mně, pan dotyčný zřejmě píše, že je na cestě. Mokrou rukou sahám na mobil, který mi sjede na zem a rozletí se na tři díly…kryt, baterie a zbytek přístroje. Kleju a klekám si na zem, rychle se snažím spojit vše v jeden celek. Naštěstí jsem manuálně celkem zručná a po chvíli mi naskočí ona zpráva. „Promin, musim obed zrusit. Jsem v Thomayerovce, uraz.“
V první moment nechápu, co se děje, krve by se ve mně nedořezal. Mísí se pocity zklamání, vzteku, ale i strachu co se vlastně jemu stalo. „Promin, tesil jsem se. Zavolam.“ Pípne vzápětí druhá zpráva.
Pěkně oblečená jak už dlouho ne, nalíčená s časovým prostojem, který si mohu dovolit málokdy a účesem, který mě stál i s barvou bezmála dva tisíce padám na židli. Venku svítí sluníčko a den přímo vybízí k posezení u oběda na zahrádce, navíc v prostředí chateau, kde jsme měli udělanou rezervaci. Je mi to tak líto, kvůli němu, kvůli sobě, kvůli času (nejen), který jsem tomu věnovala. Rozhodně už se příště nebudu tak snažit, říkám si.
Opět pípne sms-ka. Že by přeci jen? Ale je to kamarádka Jana, zda nemůžu na oběd. Něco životně důležitého potřebuje probrat. Bez přemýšlení souhlasím a vyrážím na místo, jež navrhla.
„Ty bláho, ses na to vyfikla, to jsi nemusela“ přivítá mě slovy, které jsem fakt nepotřebovala slyšet.
Scházíme se na půli cesty v hospůdce třetí cenové bez ubrusu (ano i taková místa se v okrajových částech Prahy najdou), kde pár „frajerů“ v montérkách k ledové dvanáctce vypaluje, dle mého názoru, od rána už druhou krabičku cigaret (vzhledem k frekvenci, kterou během kamarádčina monologu zaznamenám).
Přinesou nám guláš, k pití si dám vodu a rozhlížím se kolem. Tak jsem skončila v zakouřeném pajzlu, kde sice výborně vaří, nicméně do zámecké restaurace, kde jsem právě měla sedět, to má hooodně daleko! Příliš se nedokážu soustředit na průběh maniodepresivní psychózy kamarádčina manžela a v hlavě si představuji, jak asi vypadá ten, kterého jsem tak dlouho neviděla a na něhož jsem se tolik těšila. Nedám však příliš znát, že jsem myšlenkami jinde.
Přes chvilkové zklamání musím uznat, že po vyslechnutí CO někteří jedinci musí přežít, jsem si ve finále zase uvědomila, jak jsem vděčná za „to“ co mám doma. Tu hodinku s kamarádkou jsem vyhodnotila jako velice přínosnou, a byť to bylo bez obdivných pohledů a bonmotů, na které jsem od onoho člověka bývala zvyklá, tak společnost kamarádky vám stejně málokdo vynahradí. :o)
Zdroj foto:Pixabay.com
