Louisa a Ludovic: Z luxusního života do boje o přežití v nehostinné divočině
Jen těžko si můžete představit to, co zažívají Louisa a Ludovic. Z pohodlí luxusních bytů a zaměstnání, která umožňují bohaté rozvíjení nákladných koníčků, mezi něž patří i tohle cestování, se ocitají ve studené zemi, skály, suché trávy, tučňáci, vítr, zápach a absolutní samota. Nemají vůbec, jedno oblečení na celou zimu, na celé přežití, na celou smrt…
Robinson alespoň měl co jíst, ale tady jsou možnosti jídla omezené, což oběma dochází ihned, když se tak stalo, takže první hádka byla ohledně jablka, které bylo jako poslední jídlo z vlastních zásob. Nápor na nervy a strach o život. Vědomí smrtelnosti a vědomí toho, že v tomhle nemohou přežít následující zimu. Následně odlétají ptáci, kteří jim byli po nějakou dobu dobrou potravou. Zůstávají sami s příslibem silnějšího větru a kruté zimy plné sněhu.
Jídlo se stává nechutnou záležitostí
Ne, chuť k jídlu vám tato kniha nedodá. Tučňáci. Nechutní. Tady se asi nejlépe autorka vyžila v drsném popisu skutečnosti, což je umění, které vám nedá spát a vtáhne vás do děje natolik, že vám začne být i ledová zima. Ucítíte snad i chuť jejich masa. Přesně tak na ostrově Stromness je… syrovo. Neohřejete se. Nikdy. Snad jen u ohně živeného vždy trochu mokrým dřevem. Ovšem lovení tučňáků, kteří se stali nakonec noční můrou i spásou pro jejich žaludky, patří k těm silnějším částem knihy:
„Dřív se rozplývali nad půvabnými černými hlavami zvýrazněnými zářivě oranžovou skvrnou. Rozněžňovali se pohledem na rodiče krmící mladé, smáli se jejich důstojnému kolébání. Ale to bylo v jiném životě, když tu byli jen na skok. Teď jsou součástí místního ekosystému a jako všichni predátoři si vybírají dlužnou částku.
Oškubat ptáky je dobrodružství samo o sobě. Nejde je ponořit do vroucí vody, jak to Louisa zná z babiččina vyprávění. Jak se snaží peří vyrvat, trhá se kůže a zbytky per se jim pak při jídle lepí na patro. Nakonec se je naučí z kůže stahovat, ale litují, že při tom přicházejí o tuk, který k ní přilíná. Ale ani tučňák královský navzdory své velikosti neskýtá úžasnou hostinu. Jakmile ho stáhnou, zůstanou z každé strany prsní kosti dva úpony křídel, které se podobají rybinou silně páchnoucím kuřecím prsům. Aby maso osolili, uvaří ho napůl ve sladké a napůl v mořské vodě a předstírají, že je baví dávat této stravě vznešená jména: Jemné plátky kuřecího bez omáčky, Vývar z kostry se zbytky masa.“
Vztah se mění, lidé se mění
Jejich strach se teď mění ve vztek. Hádají se, jako kdyby vlastně o nic nešlo, jako kdyby byli pohodlně usazeni na gauči. Louisy se zmocní úzkost. Nejen že nemají střechu nad hlavou, ale jsou odsouzeni jeden k druhému, buď budou spolu, nebo proti sobě. Jaký pár by v takovém vězení vydržel?
Takové odsouzení jim zahýbá i vztahem. Najednou jsou oba odkázaní jeden na druhého, najednou se odkrývají jejich syrové povahy, není tu bezpečí, ve kterém by se mohli radovat a být bezstarostní, je to neustálý boj o život. Na jednu stranu je to stmeluje, na druhou působí hluboké rozepře. Vidí jeden druhého, jak nesmírně strádá, jak hubne, jak se z pohledného člověka mění v něco, kde původní osobu už jen těžko poznáte. Mění se i jejich duše a uvažování. Je pak na čtenáři samotném, jak vyhodnotí závěrečné části jejich pobytu v této nehostinné divočině z toho lidského hlediska: Stávají se zvířaty? Nebo chladně kalkulujícími lidmi? Co se děje s psychikou člověka ve chvíli, kdy musí provést téměř Sophiinu volbu? V tomto směru se autorce povedlo stupňovat vývoj vztahu Louisy a Ludovica a přidávat každou chvíli něco nového, co je rozvrací, nebo naopak stmeluje. Na konci už vidíte všechno v podobné horečce a oblouznění, jako oni… A tak není divu tomu, co se bude dít poté…
A není divu, že druhá část, která je o rekonvalescenci po tomto ztroskotání je taková, jaká je. Je až škoda o ní něco prozrazovat, jen snad to, že jde o velmi dokonalou psychologickou hru s člověkem, který zažil boj o život a který se náhle cítí tak nahý a zranitelný a lehce využitelný ve světě čisté komerce a nadbytku. Zahřejte se s Louisou nad prvním šálkem chutného čaje a poprvé se najíte normálního jídla, ale… ale pak možná uděláte přesně to, co ona.
O autorce:
Isabelle Autissierová je francouzská mořeplavkyně a spisovatelka. Vyrůstala poblíž Paříže, ale jejím životem je moře a město La Rochelle. Vystudovala zemědělské inženýrství, obor rybářství, v roce 1991 jako první žena obeplula svět. O tři roky později během sólové plavby ztroskotala a od té doby závodila už jen jako člen posádky. V 90. letech 20. století své mořeplavecké zážitky popisovala v kratších reportážích, později začala psát romány. Její knihy jsou úspěšné u čtenářů, získaly i literární ceny. Tento román Náhle sami byl v širší nominaci na prestižní francouzskou literární cenu – Prix Goncourt. Je předsedkyní francouzské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF).
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Zdroj foto: Renata Petříčková
