Jak najít rovnováhu mezi mateřstvím, partnerstvím a péčí o sebe
Mateřstvím se pro ženu všechno mění a nebudeme dělat, že to tak není. Mění se celý její život. Mění se množství času, který může věnovat sama sobě nebo svojí práci, mění se její role a mění se i její vztahy.
S příchodem dítěte už to není jen vztah žena-muž. Už to není o tom, že žena, jakožto bytost, která ráda pečuje, dělí svoji péči mezi sebe a svého muže. S dítětem jsou tu už tři bytosti, které chce žena přirozeně opečovat. Když přijde dítě, tak s ním přijde další spousta věcí, které vyžadují pozornost a péči ženy a já sama jsem se třeba už v prvních měsících mateřství ptala, kde tu energii na všechno mám brát. I pro tatínka se mnohé mění, ale péče o potomka v prvních měsících přeci jen leží převážně na mamince a ta kromě toho musí zvládat i spoustu jiných věcí, sami si můžete doplnit co všechno. A tehdy si možná muž všimne změny v množství pozornosti, kterou od své ženy dostává, a možná si taky nevšimne. Je totiž spousta žen, které se zvládají starat o malé miminko, současně o odrostlé děti, o manžela, o domácnost, o všecko. Spousta žen to prostě zvládá.
Ale pak jsou i ženy, které mají jedno dítě a přemýšlejí, jak to s tou pozorností a péčí zaonačit, aby nechyběla ani dítěti, ani tatínkovi a aby se na tom ony samy nevyčerpaly. A s tím, jak dítě odrůstá, to vůbec není lepší. Už sice nepotřebuje tolik péče, ale zase tu nastupuje potřeba přítomnosti rodičů stran vedení a výchovy a tak se časem stane, že matka soustředí celou svoji pozornost na dítě a zapomíná přitom na svého muže a na vztah, který mají. A smutné je, že jí to připadá úplně v pořádku. Ano, mateřský pud, tlak společnosti na to, aby byly ženy matkami na celý úvazek a mnohdy i tlak rodinných paradigmat, aby byly dokonalými matkami, tomuto postoji dodává váhu.
Ale pak je tu ještě třetí typ matek, které o péči, kterou věnují dítěti a tatínkovi přemýšlejí proto, že si uvědomují nebo tuší, že prostě nelze otce dítěte odstavit na druhou kolej. Vědí, co by tím ztratily. A marně si v téhle nelehké volbě dítě-nebo jeho otec, hledají polohu, kterou by si samy pro sebe ospravedlnily.
Já sama jsem před touto volbou stála. Vyzkoušela jsem si, jaké to je být tou, co všechno zvládne, pak jsem byla tou, co si vlastní dítě postaví na piedestal jako modlu a snaží se být tou nejlepší a nejdokonalejší matkou. Taky jsem odsunula svého muže na vedlejší kolej, a pokud bych se zavčasu nezarazila, tak bych o něj přišla. Naštěstí jsem pochopila, že to není buď a nebo! Že to vůbec není o tom, že se buď plně zaměřím na dítě a pak mi nezbývá síla pro muže, nebo že se naplno věnuji svému vztahu s mužem a pak trpí dítě. Není to otázka volby mezi jedním a druhým, je to otázka míry a možná jen otázka pořadí.
Povím vám, jak je možné z toho najít cestu ven – a nejenom někam ven, ale někam dál!
Povím vám teď několik svých uvědomění a nechám na vás, jak se v nich najdete, jak s vámi budou rezonovat, jak moc vás budou inspirovat.
Na prvním místě mám vztah se svým mužem. Nejvíce pozornosti a péče věnuju našemu vztahu. Náš vztah bylo to první, co jsme vytvořili, ze vztahu vyšlo naše dítě a já nenechám náš vztah umřít proto, že je tu někdo jiný, i když je to naše dítě.
Věnuji velikou pozornost tomu, abych byla v našem vztahu pravdivá. Ušla jsem dlouhý kus cesty, abych v sobě našla odvahu být otevřená v projevu sebe sama, svých emocí, svých přání a potřeb. Dnes je to můj největší vklad do našeho vztahu s manželem. Umění otevřeně komunikovat co chci, co nechci, co se mi líbí nebo nelíbí, co mě bolí, čeho se bojím. Umění otevřeně projevit svou zranitelnost. To je to, co vytváří blízkost mezi lidmi, to je to co vytváří hloubku ve vztahu.
Věnuji velkou pozornost péči sama o sebe. Mám svoje potřeby a pokud si je nebudu plnit, budu nespokojená a vzteklá. Pak budu schopná dávat do vztahu jen nespokojenost a vztek. Až kdy jsem byla schopná vidět a uznat si všechny svoje potřeby, až když jsem si je sama sobě dovolila a začala si je naplňovat, začalo se dít kouzlo: dokázala jsem vnímat, že i můj muž má svoje potřeby a dokázala jsem ho podpořit v jejich plnění. Zároveň jsem si začala všímat, že můj muž i přes to, že má k plnění spoustu svých potřeb, zároveň aktivně vytváří prostor pro plnění těch mých. Tehdy mi přišlo do života něco nového: obdiv a úcta ke svému muži.
Tehdy jsem si uvědomila, že svého muže vedle sebe potřebuji a CHCI mít, protože můj muž miteď přirozeně naplňuje moje největší potřeby: potřebu opory a bezpečí. Dělá to, protože jsem mu to dovolila – tím, že jsem sama sobě tyto potřeby uznala. Takhle jsme do našeho vztahu pozvali spolupráci a ve spolupráci je síla, je v ní posun a růst. Společný růst.
Dnes vím, že náš vztah je to, co mě drží. Jako většina žen jsem vztahová bytost, takže fungující a láskyplný vztah je to, co mě dobíjí, co mi dává sílu vytvářet cokoliv jiného. Náš vztah mi dává uznání, přijetí a hlavně bezpečí.
Možná se teď ptáte – „A kde je to dítě?“.
Dítě je tam s námi, hledí na nás a vidí:
Jak jeho otec uznává ženu, jak jeho matka dokáže uctít muže.
Jak spolu dokážou mluvit otevřeně, jak dokážou procházet konflikty. Jak konflikty na jednu stranu vytváří, ale jak je dokážou i ukončit bez ztráty části sama sebe a jak se spolu dokážou zase sejít,
Vidí, jak vzájemný projev obav, strachů a bolestí není slabost, protože vidí tento projev jako uznaný, vidí, že v projevené zranitelnosti je ta největší lidská síla.
Naše dítě vidí, jak se vytváří blízkost, jak vypadá podpora a spolupráce, vidí, jak se postavit sám za sebe a ozvat se, když pro něj něco není OK.
Tohle všechno vidí a co víc: Může při tom volně dýchat, protože to vidí z prostoru, kde je bezpečí.
A uprostřed tohoto prostoru stojí náš syn. Ale ten prostor vytváříme my dva – můj muž a já a vytváříme ho tím, že pečujeme o náš vztah. Já už vím, jaký prostor ve vztazích si jednou bude vytvářet náš syn.
Tak co? Našli jste si odpověď na otázku: „Kdo a co je tady na prvním místě?“
Zdroj foto: Pixabay.com
