Jak předcházet dětskému kňourání a pláči: Praktické rady pro rodiče
Pláč, kňourání, vylomeniny. Dětská touha po pozornosti je přirozená. Děti jsou vynalézavé a dokážou si nás vodit jako loutku na provázku. Jestli už vás nebaví hrát doma „druhé housle“, přidržte se několika jednoduchých zásad.
Získávání pozornosti, ať už pozitivním či negativním způsobem, hraje v životě dítěte důležitou roli. Pokud si ho rodiče všímají, je středem zájmu = připadá si důležité. Jakákoli pozornost se hodí, i taková když se máma rozzlobí.
Malé nemluvně velmi brzy pochopí, že pokud se rozpláče, okolí mu bude věnovat svou pozornost. Pokud rodiče okamžitě přiběhnou, dítě zjistí, že i když je malinké, může své okolí řídit. Zejména v prvních dvou až třech letech se v některých rodinách obrací veškerá pozornost směrem k dítěti. S tím, jak dítě roste, rozšiřuje svůj repertoár. Nastupuje vztekání, loudání se, kopání nohou pod stolem a někdy i házení jídla na zem.
Jak z toho ven?
Za maminku, za tatínka…
Klasickým příkladem získávání pozornosti je odmítání jídla. Některé děti rychle pochopí, že čím méně budou při jídle otevírat pusu, tím více péče dostanou. Za krátkou dobu tím získají skvělé dálkové ovládání k mámě, tátovi i babičce. Malý drobeček nejednou docílí dokonce toho, že se mu při obědě hraje loutkové divadlo, čte pohádka nebo pouští televize. Jen ať spolkne pár soust. Pokud se tento tyátr stane pravidlem, je zaděláno na problém velikosti obra.
A přitom stačí sáhnout po jednoduchém řešení. Když se dítě u jídla vytrvale loudá a nimrá, přestaneme se mu věnovat. Pokud přijde o pozornost, jeho jednání ztrácí smysl. Ověří si, že tím nic nezíská. Odmítání jídla pro něj nebude mít význam. V situaci, kdy dítě hází jídlo na zem, stačí odnést talíř pryč, zřejmě nemá hlad. Jedno dvě jídla může klidně vynechat, příště vše dožene.
A chci a chci a chci!!!
Vzbudit rozruch a působit jak magnet je pro malé dítě hračka. Hlasitý pláč a záchvat vzteku přitahuje pozornost rychlostí kulového blesku. Okolí začne zjišťovat, co se stalo, naléhat, aby drobeček přestal. Začne se na něj zlobit nebo ho chovat, utěšovat a prosit. Nejlepší pro dítě je, když to rodič nevydrží, poleví a vyhoví mu. Křik ustane a je klid. V mžiku je na světě funkční nástroj k získávání pozornosti i prostředek k dosažení cíle.
„Vynucovací“ scénky přibarvené křikem známe všichni a řada z vás ví, co na ně zabírá. Nulová pozornost, prostě odejít ze scény.
Neperte se!
Maminka pětiletých dvojčat se mi svěřila: „Stále se mezi sebou dohadují, strkají se a perou. Přitom pokřikují ‚Mamí, ať mi to dá. Já to měl dřív, to není fér! Řekni mu něco!‘ Jsem z toho unavená a vyčerpaná a nic v klidu nedodělám.“
Sourozenecké „boje“ o moc, ale hlavně o pozornost rodičů, jsme zažili asi všichni. Pokud se podobný scénář na rodinném hřišti odehrává často, je to vysilující. Na drobné šarvátky existuje jednoduchý recept.
Když se děti chtějí prát, umožněte jim to.
Odveďte rváče do jiné místnosti (té nejmenší v domě) nebo na zahradu a dovolte jim to, oč si zřejmě říkají. Pokud dostanou svolení se tam prát, dokud si problém nevyřeší, většinou zůstanou stát a koukat na sebe. Nezačne ani jeden, protože ve skutečnosti o rvačku nestojí. Na druhou stranu, některé agresivní bitky puberťáků, se ignorovat nedají. Tam je třeba rychlý a rozhodný zákrok.
Pozitivní pozornost
Hledání klíče k vyřešení problémových situací nám zabírá spoustu času a energie. Klidně se pak stane, že přehlédneme moment, kdy dítě o naši pozornost neusiluje. Všímejte si okamžiků, kdy si zaujatě hraje, staví z kostek, kreslí u stolu nebo tvoří. Řekněte mu, že z toho máte radost, pochvalte ho. Sdílejte s ním jeho hru, naslouchejte mu a buďte s ním tady a teď. Posílíte u něj pocit bezpečí, lásky i důvěry. Vaši pozornost příště nemusí strhávat v situacích, kdy to nejmíň čekáte.
Zdroj foto: Pixabay.com
