Jak tvorba rukodělných dekorací odráží naše nejhlubší emoce
Říše divů
Když tvořím nějaký výrobek, je to pro mě srdcovka. Výtvor, který vzniká pod mýma rukama, se vždy váže na spoustu emocí, vzpomínek. Už při tvoření mě napadají stovky příběhů, které bych u jednotlivých fotek mohla zveřejnit. Ovšem ne vždy je prostor na vyjádření svých myšlenek skrz fotky veškeré mé tvorby.
U vyrábění této sady se moje myšlenky začaly podezřele vracet k minulosti. Vzpomínala jsem, jak moc jsem milovala bývalého partnera, a současně se mi do toho pletla přítomnost, kdy mám partnera nového. Z člověka, kterého jsem si vybrala jako tátu svých dětí, se najednou stal nepřítel, jenž si ze mě udělal svůj terč. A naopak z muže, který si mě doslova našel v bahně, se stává čím dál větší jistotou. Napadlo mě, jak moc se už v mém životě událo, kolik jsem musela zvládnout, vzpomínala jsem na všechny své překážky, neuznání, pocity marnosti, hněvu, naprosté beznaděje. Bylo mi najednou smutno. Stačí jedno rozhodnutí a život se obrátí vzhůru nohama. Z klidného plynutí se stane přežívání. Já přežila, myslím, že je to především zásluha vnitřní síly, která mě hnala. Musela jsem přece zůstat nezlomná kvůli svým dvojčatům. Přivedla jsem je sem a mám za ně zodpovědnost. Tento „úkol“ beru velmi vážně, uvědomuji si, že tohle poslání nejde nijak ošidit.
Minulost vs. přítomnost…
Nemělo by se srovnávat, protože život žijeme TEĎ. Minulost a budoucnost v podstatě neexistují, měli bychom plně vnímat DNES, TEĎ. Snažím se… Ale neubráním se vzpomínkám. Vzbuzuje je ve mně současný partner… Snažil se a snaží dál… Ale už ne tak moc intenzivně. V každém vztahu přijde stereotyp, určité „pojištění“ toho druhého. Ale také je zapotřebí na vztahu neustále pracovat, nic nebrat jako samozřejmost. Dál obdivovat, dál vyjadřovat úctu, dál pečovat… Jeho snaha ovšem upadá… Čím to, že jsem větší a možná jediný (???) iniciátor, který směřuje nás oba k cíli, o němž jsme mluvili na začátku vztahu? Společný směr je pro nás oba RODINA – podpora, jistota, bezpečí. Pro mě ta nejdůležitější a nejpodstatnější priorita. Nevím, jestli on na tento společný cíl zapomněl anebo se jen bojí toho nového, co má nastat. Nicméně pravdou je, že přestávám cítit důležitost, kterou jsem dostávala díky jeho energii v začátcích… A to už je přece špatně…
Takovéto pocity ve mně vyvolalo tvoření romantických dekorací. Věneček z bílého korpusu, kdy jsem opatrně omotávala větvičky z nádherného růžového tamaryšku kolem dokola. Nešlo nezakomponovat úžasný bílý klíč… Právě tento klíč vzbudil to pocitové tsunami uvnitř mé duše… Je to klíč, který otevírá nové brány či dveře. Ale taky je to klíč, který zavírá veškerá stará vrata. Zavěšení na věneček bylo jako symbolické gesto. Zamknout minulost, otevřít se přítomnosti. Zajít sama k sobě na návštěvu, do svého nitra, a tam si klást otázky… Proč se cítím špatně? Proč ve mně zase někdo vyvolává pocity, že nejsem dost krásná, vzdělaná, dokonalá? Ztratila jsem se… A klíč mi zase pomáhá najít sebe samu…
V tomhle stavu jsem nechala ruce, ať vyrábí cokoli dalšího. Vzniklo srdce – jednoduché, symbolické srdce. Láska a zase jen láska… Netřeba rozebírat… Když to cítíte, tak to ostatní vidí, ať už prostřednictvím hmatatelných výsledků či odrazu ve vašem chování.
Poslední výrobek byl zároveň nejmenším… Je to čelenka do vlásků pro mou holčičku. Touží k narozeninám po šípkové Růžence. Už měsíc přemýšlím a sháním panenku, která by se jí podobala. Pak mi došlo, že jednu šípkovou Růženku mám doma a tou je moje dcera. Proto jsem jí vytvořila právě tuhle čelenku. A nakonec sehnala panenku, která je sice obyčejnou neživou holčičkou, ovšem mám v plánu ji přetvořit na dokonalou Růženku. Snad se mi to povede…
Tohle je moje Říše divů… Pocity, které se zhmotňují prostřednictvím těchto dekorací… Je to moje terapie, je to můj únik. Je to mé naplnění a pocit přinášející jen spokojenost…
Zdroj foto:Pixabay.com
