Od zklamání k nové naději: Příběh lásky s vojákem
O naději a nečekané lásce
Všichni v životě potkáme spoustu lidí – někteří v našem životě zůstanou jen chvíli, zatímco jiní už neodejdou. Neustále potkáváme nové a nové lidi, často i když to nečekáme. A přesně to je můj případ.
V jednu chvíli jsem byla v životě spokojená, ale jak se říká, měla jsem takzvaně růžové brýle. To se stalo určitě každé z nás. Kvůli tomuhle vztahu jsem ztratila víru v cokoliv, hlavně v muže. Časem mě začal podvádět, zvyšoval hlas, hádky pak vyústily v modřiny. Trvalo mi, než jsem to ukončila, ale hrozně se mi ulevilo.
Život po bolestném rozchodu
Chvíli potom jsem žila život do práce a domů, do práce a domů. Na chlapy jsem neměla ani pomyšlení a vlastně jsem chtěla být sama, bez přátel a bez všech. Kdybych mohla, odjela bych někam daleko. Jenže najednou se ze dne na den všechno změnilo.
Jak jsem trávila chvíle o samotě, říkala jsem si, že bych chtěla někomu pomáhat, ale jak, to jsem nevěděla. Brouzdala jsem na internetu a narazila na skupinu lidí, která rozesílá takzvané care package vojákům do Afghánistánu. Viděla jsem fotky od vojáků, kteří balíčky už dostali, a taky četla zprávy od lidí, kteří psali, jak a kam balíčky poslat.
Nečekané setkání
Pak jsem se rozhodla, že taky pošlu balíček, jen jsem si zjistila, co a jak. Klikla jsem, že chci přidat příspěvek, a shoda náhod to asi chtěla a já klikla na pro mě úplně cizího muže a odeslala zprávu jemu. Všimla jsem si toho až pozdě, ale nechala jsem to být a řekla si, co už – napíšu mu, že to bylo omylem.
Uběhly přibližně dva dny a přišla mi od něj odpověď. Napsala jsem mu, že si vážím jejich práce a vůbec všech vojáků, co jedou na misi, ať už do Afghánistánu nebo kamkoliv jinam. Začali jsme si psát a tak nějak se poznávat. Přišli jsme na to, že toho máme hodně společného a ve všem si rozumíme. Ze začátku jsem v tom nic nehledala, jak jsem řekla – na chlapy jsem neměla vůbec pomyšlení. Dny ubíhaly a my si psali víc a víc.
Nečekaná láska
Řekla jsem si, co bych mohla pro něj udělat, aby mu to tam trošku utíkalo. Něco mě napadlo. Spočítala jsem si, kolik dní zbývá do doby, než se vrátí, a tak jsem se každý den fotila s papírkem v ruce s počtem dní zbývajících do návratu. Každý den jsme o sobě věděli kousek víc. Moc jsme nevěřili, jestli si ze sebe neděláme náhodou srandu, protože jsme nemohli uvěřit, že někdo pro nás oba tak dokonalý vůbec existuje. Oba zklamaní předešlými vztahy. Byli jsme nedůvěřiví. Začala jsem ho mít ráda. Byla jsem ochotná čekat pět měsíců, až se vrátí, abych ho poznala doopravdy.
Čekání na duben
A mimochodem, je to fakt krásný chlap, což je bonus k tomu všemu! Líbím se mu taková, jaká jsem. Neřekl ani jednu jedinou věc, která by se mu nelíbila nebo nemá blbý připomínky, na které jsem byla zvyklá (zhubni, namaluj se, vypadáš hrozně, nikam radši nechoď). Proto si musím zvyknout, že mi neustále lichotí a je to vážně pěkný. Každý den se vidíme přes Skype. Někdy si povídáme a nevnímáme čas, nedokážeme přestat. A někdy ani nemusíme mluvit a jen na sebe koukáme. Stačí nám jen pohled na sebe. Je to bláznivé, ale krásné. Vím, že mu podpora pomáhá to tam nějak přežít. Podpora blízkých je pro vojáky důležitá. Vědí, že na ně doma někdo čeká a dokáží si toho ohromně vážit.
Nikoho takového jsem nepotkala. Je to prostě správný CHLAP s velkým CH. Má to v hlavě srovnané a ví, co chce. Což málokterý chlap tady u nás v Praze ví. Je z Moravy, možná je to tím. Je vším, co jsem kdy hledala. Možná to zní divně, protože ho prakticky neznám, ale je to tak.
Naděje na lepší zítřek
Tak čekám do dubna. Duben se každým dnem blíží. Oba si představujeme ten náš první den. Jaké to bude, až se poprvé uvidíme? Jak se budeme cítit? Je to zvláštní, připadá nám, že se známe už hrozně dlouho a pak? V ten moment? Bude to celé opravdu realita. Věřím v to. Věřím v nás.
Myslím, že každá z nás potká toho sobě dokonalého a bude šťastná, ať teď nebo za několik let. Někde tam je a čeká. Neztrácejte naději. Tady vidíte, že je všechno možné, když to čekáte opravdu nejméně.
Zdroj foto: Pixabay.com
