Drahý příteli,
Snad jednoho dne odpustíš mi tyto řádky a skutečnost, že Ti musím zlomit srdce, aby zase mohlo srůst a volně tlouct do rytmu opětované lásky.
Dovol nyní mému srdci, aby řeklo, co má na srdci, co na něm tak teskně leží a zavaluje ho jako obrovský kámen, skrze který skoro není slyšet jeho tlumený tlukot…
Nech mě jít. Nech mě odkráčet ze své mysli stejně svobodně, jako propouštím já Tebe. Oba máme nárok na stěstí, na hledání a nalezení.
Jsi mi cenný. Jsi mi ctěným přítelem, bratrem, kterého jsem nikdy neměla. Dále Tě budu učit postavit se nepřízním osudu, tak jak sis to přál. I nyní, když mi nedopřál brýlí, skrze něž bych Tě viděla jako svého partnera či lásku.
Musím tedy riskovat i naše přátelství, abychom se jednou, jakoukoli časovou propast to bude vyžadovat, mohli opravdu zase setkat, jako dvě poklidné spokojené bytosti. Prosím, přijmi tento dopis jako šanci pro nás pro oba, jako tichou modlitbu za naše duše. Přijmi tento list nikoli jako ostrý chladný hrot mající Tě dostat na kolena nejvyšší bídy a nechat Tě pomalu vykrvácet, nýbrž jako nutnou očistu, která zbaví naše pouto nevyhnutelných lží a mučení, které by zcela jistě nastalo.
Snažím se Tě uchránit od bolesti, kterou Ti nyní přece působím. Odpusť…
Propouštím Tě z manipulačních her a nalévám nám čistého vína, v němž je prý ukryta nejedna pravda. Tak tedy do dna…
Mé srdce Tě ctí, obdivuje a respektuje. Avšak milovat Tě nedokáže, neumí. Uhas prosím v sobě ten spalující oheň, který stráví svého nositele a sežehne veškeré okolí i krajinu, jenž by mohla být zárodkem jara…
Jsem si vědoma, že nyní není čas oslovovat Tvou mysl, přeci však, až si budeš tento dopis číst po třicátéosmé, mám poselství i pro ni:
Dovol si být šťastný. Dovol totéž i mně. Nezmítejme se v okovech prázných příslibů, jež se nikdy nenaplní.
Že jsem krutá? Snad…avšak přeci o tolik méně, než kdybych Tě nechala pokračovat v překračování bludných kořenů – se mnou jako průvodcem…
Závěrem snad jen, že to není Tvá vina. Pokud bych měla někoho vinit, ukážu bez rozpaků prstem na Amora, který si zahrává s příběhy lidí a činí nás někdy slabými, jindy šílenými. Nezbývá než si myslet, že pro to snad ma své důvody…
Pokud ještě v něco doufám, pak v to, že nepřízeň Osudu nebo těch, které jednostranně milujeme, se dá zlomit laskavostí a nadějí, že vše je tak, jak to má být, i když se věci zrovna nedějí podle našich představ a tužeb.
A věř mi, že každou Tvou nynější slzu bych stokrát raději snášela jako střepinky ledu v ranách vlastních…
S trýzní ženy, která až příliš dobře zná tu osamělou cestu nenaplněné lásky…
