“Mami, prosím, neodcházej,” žadonila holčička jménem Andulka a spínala k mámě své droboučké ručičky. Z očí se jí proudem řinuly slzy. Poklekla na kolínka a plakala a plakala, dívajíc se svýma velkýma očima na odcházející mámu. “Ale já musím jít do práce, miláčku. Jinak bych o ni přišla, Musím chodit do práce, abychom se měli dobře, víš,” odvětila máma něžně, pohladila Andulku po vlasech a odešla.
“Ale spolu bychom se měly dobře i tak. Jen kdybys mě tu ne… nenechávala… s NÍ,” špitala holčička. Nenamáhala se mluvit nahlas. Moc dobře věděla, že už ji máma neslyší. A i kdyby ji slyšela, stejně by odešla. Odešla by si bůhví kam a ji by tam nechala. Samotnou, maličkou, bezbrannou. Na pospas JÍ.
Každý, kdo JI znal, mluvil o ní jako o hodné a obětavé ženě, která se vzorně a spořádaně stará o svou malou vnučku. Když byl totiž Andulce rok, její máma začala chodit do práce. A aby nemusela dávat holčičku do jeslí, péči převzala mateřská babička. Vše bylo přesně tak, jak to ve spořádané rodině má být.
Jeden by si myslel, že malá Andulka se má nejlíp na světě. Vždyť je zdravá, má oba rodiče, kteří ji sice neplánovali, nakonec ji ale rádi na světě přivítali. A pak, nemusí chodit do jeslí jako většina jejích vrstevníků, protože má hodnou babičku, která o ni pečuje, když jsou rodiče v práci.
Andulka přesto šťastná nebyla. Začala chřadnout. Odmítala jíst. Mívala často teploty a bolela ji ouška. Uzavírala se do sebe, byla nemluvná a také často plakala. S každým odchodem maminky do práce její naděje na to, že ji někdo vysvobodí z pekla, které vnitřně prožívala, pomalu vyhasínala. Každý den marně doufala, že si někdo všimne toho, že se něco děje.
Tolik si přála svým rodičům říct, co se každý den děje za zavřenými dveřmi babiččina bytu, kde všichni bydleli. Jenže to ve svém věku nedokázala. Jediné, co věděla, bylo, že se jí nechce žít, že jí je zle od žaludku a že se trápí.
Tolik si přála, aby jim uměla říct, že ta navenek zbožná, soucitná a dobrosrdečná žena, která si dávala tolik záležet na svém křehkém vzhledu, která se neváhala obětovat pro dobro druhých a kterou každý miloval a ctil, se za zavřenými dveřmi měnila v manipulátorku nejhrubšího zrna, která si z bezbranného dítěte udělala své rukojmí..
Říkávala jí, že nesmí mluvit, tančit, plakat a svobodně se projevovat. Vydírala jí pánem Bohem a strašila ďáblem. Od malička jí vštěpovala pocity viny. Cítila vinu za to, že je malá, že mluví, že si chce hrát, že si chce zpívat, nebo že má touhu zkoumat své tělo. To bylo snad to nejhorší. Babička jí pak kvůli tomu říkávala, že je kvůli jejímu hříšnému chování smutná a že kvůli ní přijdou všichni do pekla.
Andulka často slýchávala, že by měla být vděčná za to, že se hodná babička obětovala a hlídá ji i přes to, že je ostudou, která málem pokazila pověst celé rodiny, protože nebyla plánovaná. To jí připomínala velmi často. A také jí velmi často připomínala, jak by se Andulka měla chovat, aby babičku nezklamala a aby si zasloužila její lásku.
“Buď hodná holčička a chovej se tak, jak ti říkám,” znělo Andulce den co den v uších.
A když nebyla hodná holčička třeba proto, že sáhla dlaněmi na starožitnou skříň, nebo si dovolila odběhnout bez zeptání od stolu, nebo když třeba plakala, babička ji trestala chladem, odmítáním a mlčením, nebo naopak dlouhými proslovy o tom, jak svým chováním jen všem přidělává starosti.
To všechno se dělo do Andulčiných pěti let, než se z babiččina bytu odstěhovali. Za celých pět let si nikdo nevšimnul, že se s ní něco děje, i když její tělíčko bylo vyhublé a tvář bledá. Dělo se to tak dlouho, až Andulčin svět zešednul, její zvonivý smích umlknul a radost v jejích dětských očích vyhasla a nadobro se proměnila v prázdnotu.
“Proč mě v tom jen rodiče nechali,” plakala Andulka – vlastně dnes Anna, která už je sama maminkou dvou malých princezen. Přišla ke mně, protože nechtěla svým dětem předávat to špatné, co si sama z rodiny odnesla. Docházela ke mně po celý rok, aby si vyřešila svou minulost a především vztahovou závislost. A dnešní mapa byla úplně poslední z cyklu.
“Kdyby mě máma tehdy poslouchala a nenechávala mě tam s NÍ, nemusela bych v životě prožít tolik zklamání,” hněvala se. “Proč mi jen nepomohli? Spoléhala jsem na ně,” vzlykala a zatvářila se, jako by jí byl znovu rok. “Copak neviděli, co se mi děje? Nechali mě v tom úplně samotnou,” rozplakala se.
“Neviděli. I oni totiž byli zaslepení a zmanipulovaní,” odpověděla jsem.
“Jenže já jsem kvůli tomu byla celý život manipulovaná. Ve vztazích, v práci, dokonce i kamarádky mě manipulovaly. A já jim při tom tolik důvěřovala. To přece není fér,” vykřikla Anna a dala si ruce v bok, jako bych byla její sokyně.
“Jak jsem asi měla poznat, že mě někdo manipuluje, když jsem na to byla od miminka zvyklá?,” tázala se sebelítostně.
“Chápu, že se zlobíš. Ale teď už alespoň víš, proč se ti to všechno dělo. Víš, že tvým slabým místem byl sluch, přes který se ti manipulace dostala pod kůži a vepsala se ti až do morku kostí. Ale teď to můžeš změnit. Máš k tomu vše, co potřebuješ. Už nemusíš spoléhat na druhé a hledat v nich spojence. Nemusíš jít ani sama proti všem a nemusíš s nikým bojovat. To jsi dělala až doteď a jen tě to unavovalo, nemyslíš,” mrkla jsem na ni na znamení smíru.
“Dobře, tomu rozumím. Co mám ale dělat? Jak se mám bránit tomu, aby mě chtěl někdo přes sluch ovládat?,” podívala se na mě tázavě a už vypadala trochu klidněji.
“Důvěřuj tomu, co vidíš a poslouchej vždy sama sebe a své srdce. Jen tak budeš neohrožená a dokážeš vždy vyjádřit svou pravdu, které věříš. Lidé sice nepřestanou lhát, klamat a hrát hry. Ale ty je s nimi hrát nemusíš, pokud se pro to sama rozhodneš” pobídla jsem ji laskavě a netrpělivě jsem čekala na její reakci.
“Ale jak to mám sakra udělat?,” rozohnila se znovu. “Každý toho tolik namluví, jak se v tom má člověk vyznat?”
“Slova unesou hodně. Dívej se proto vždy na to, jestli to, co lidé říkají, je v souladu s tím, co doopravdy dělají. Absolutní důvěra v sebe. V to, co vidíš a v co věříš. To je klíč k tomu, abys už nikdy nepodlehla klamu a manipulaci.”
“Děkuji,” vydechla s úlevou v hlase a zdálo se, že by mě nejraději objala. Pak mi pohlédla do očí a v tu chvíli jsme obě věděly, že pochopila vše, co pochopit potřebovala. Poslední kousek skládačky zapadl na své místo a Anna tak mohla definitivně vystoupit ze stínu své minulosti a vymanit se ze zajetí omezujících vzorců, které se v její rodině po generace předávaly.
