Nečekané těhotenství a rozvod: Jak se vyrovnat s náhlou změnou životní situace
Je mi 47, mám dvě téměř dospělé dcery a právě jsem počůrala svůj první těhotenský test v životě.
Když jsem byla těhotná před dvaceti lety, žádné testy nebyly. Prostě jsem nedoslala menstruaci a bylo jasno. Ale teď? V mém věku, s klesajícím množstvím hormonů, už mi to tak “jasné” nepřijde. Nemluvě o frekvenci sexu – děláme to už jen na oslavu nějakého výročí. Faktem je, že čím jste starší, je těch výročí víc a víc. Jen si je pamatovat…
Bohužel, jak je vidět, selhávající paměť, nemá na případné těhotenství vliv. Nedostala jsem „to“ dva měsíce, a tak jsem se vypravila do drogerie. Půl hodiny jsem hledala, kde by mohli mít test, o jehož existenci vím jen ze seriálů. Další hodinu jsem se odhodlávala, dát kompromitující krabičku do košíku.
Myslím, že v obchodě jsem se stala událostí dne. Prodavačky se netajily svým podezřením, že jdu krást. A ještě mi to moc nejde. Vypadala jsem podezřele, i se svým nákupním košíkem praskajícím ve švech – přeplněným nepotřebnými věcmi. Tak nějak jsem doufala, že se v tom množství krabička s testem ztratí.
Když pokladní domarkovala nákup, dvakrát se mne významně ptala, jestli je to opravdu všechno.
„Všechno a ještě tak za dva tisíce navíc…,“ povzdechla jsem, ale ona můj vtip zjevně nepochopila.
Dva dny jsem schovávala test na dně kabelky a doufala, že se stane zázrak a já ho nebudu potřebovat. Nakonec jsem už pološílená strachy vyrvala test z krabičky a počůrala ho. Nejdelší minuty mého života. Bála jsem se pohnout. Bohužel jsem se dočkala i druhé čárky. Je jasno!
Co budu dělat? Dá se jít v tomhle věku na interrupci? Vždyť bych tomu miminku mohla dělat zároveň babičku.. Dvě v jednom – to teď frčí, ne? Budu moderní stará matka. Uff!
Jak to řeknu manželovi? Bude naštvanej…? Co blbnu? Je mi snad patnáct? Sama jsem si to mimčo neupletla, tak co? Spolu to zvládneme. Vychovali jsme už dvě děti, tak proč ne tři? Stejně si poslední dobou hraje na mladíčka – cvičí, obarvil si vlasy a začal chodit zase do školy. Měl depku z padesátky, že je starej, tak teď zase omládne. S miminkem…Tentokrát by to mohl být kluk. Pavel si tenkrát moc přál kluka. Vážně uvažuju, že si to dítě necháme? Že budu vstávat, kojit a pak ho vodit do školky a do školy. Asi budu nejstarší máma v okolí. Až mu bude osmnáct, půjdu akorát do důchodu. Na vejšku si bude muset vydělávat sám, protože z tý almužny, co mne čeká, to fakt nedám. I když, mohli bysme prodat byt a přestěhovat se na chalupu…
Z úvah mne probral až hluk z předsíně. Přišel domů manžel.
„Co tak brzy? Nemáš mít dneska školu?“ ptám se a automaticky vstávám, abych mu ohřála večeři.
„Ne, ne, dnes ne. Rád bych si s tebou o něčem promluvil,“ Pavel je zamračený a uhýbá očima.
„Já s tebou taky…“
„Chci se nechat rozvést,“ zamumlá manžel a poprvé se na mne podívá.
„Co?“ sedám si na židli u stolu.
„Rozvést. Milena je těhotná,“ dodá na vysvětlenou.
„Ta taky?“ uklouzne mi, „Kdo je Milena?“
Mám pocit, že se mi to všechno jen zdá. Štípnu se do ruky, probudím se a všechno bude zase normální. Žádná Milena, žádná miminka, jen já a Pavel u večeře. „Au!!“
„Milena ze školy. Seznámil jsem se s ní v září na přednáškách. Potřebuje mě.“
„Ale já tě taky potřebuju…,“ dávám si hlavu do dlaní. Tečou mi slzy nad tou marností.
„Neslyšela jsi? Čekáme rodinu!“
„Ale my taky čekáme rodinu!“ utírám si mokrý obličej a dívám se na manžela.
„Cože? Co si to vymýšlíš? Jak bys mohla – ve svém věku?“
„Když můžeš ty? A jsi starší…,“ dávám na stůl těhotenský test.
„Vidíš? Dvě čárky. Vím to pár minut.“
Manžel sedí proti mně u stolu a konsternovaně zírá na těhotenský test: „Já myslel, že už nemůžeme mít děti… Proč sis vlastně kupovala test?“
„Evidentně můžeme… Dva měsíce jsem to nedostala.“
„A seš si jistá?“
„Jak jistá? Myslíš, že se neorientuju v kalendáři. Navíc – dvě čárky, jsou dvě čárky. Chápu, že ti to komplikuju, ale tak to prostě je.“
Manžel obrací test v rukách: „Tohle je nějakej divnej systém. Milena měla úplně jinej… Tenhle test neznám. Ukaž mi krabičku, podívám se do návodu.“
„Je v koši. Si ho vyndej, jestli chceš!“ sleduju Pavla, jak vstává od stolu, jde ke koši a hrabe se ve šlupkách od brambor. Chvíli si ten pohled užívám, ale pak už nevydržím: „V koupelně!“
„Co?“
„Ten obal není v koši v kuchyni, ale v koupelně.“
„Tos to nemohla říct hned?“ Pavel zaklapne odpadkáč a jde do koupelny.
Co já teď budu dělat? Padesátka na krku, miminko na cestě a manžel chce rozvod… Po dvaceti letech budu na všechno sama? Co na to řeknou děti a sousedi? On se bude procházet s princeznou a já budu ta bláznivá stařena s miminem?
Manžel vyšel z koupelny a ještě za chůze listuje návodem. Na čele se mu krčí hluboké vrásky. Jsem taky tak stará? Kdy se to stalo? Připadám si pořád na dvacet. Možná na třicet, ale víc ne.. Jen ty děti nám vyrostly.
„Sem to věděl!“ Pavel rozpustil vrásky ze svého čela do vítězného úsměvu: „Nejsi těhotná! Jsem říkal, že už to nejde…”
“Jak to? Jsou tam dvě čárky, jsou. Ty si o pět let starší a mimino čekáš, tak proč by to u mě mělo být divný?“
„Jenže, milá, zlatá, na tomhle testu, je ta druhá čárka jen kontrola. Kdybys byla těhotná, byl by tam křížek…Stačí si přečíst návod. Víme?“
„Jakej křížek? Ale…já to dva měsíce nedostala…a bolej mě prsa..“
„Asi se to v přechodu stává…Já těmhle ženskejm problémům nerozumím. A teď si jdu sbalit pár věcí. Jdeme s Milenou kupovat postýlku, tak ať nevybere nějakou růžovou blbost. Cítím, že tentokrát to bude konečně kluk.“
Dalších 60 povídek a článků najdete na www.olivie-uzasna.cz. Každý čtvrtek nová povídka! Sledujte mne na FB, ať vám ta další neuteče;) https://www.facebook.com/ouzasna/
Zdroj foto: Pixabay.com
