Můj milý,
podle pomalu tekoucího kalendáře je údajně druhý letní den, ale my prožíváme naši vnitřní tichou zimu. Otáčím stránky týdnů v diáři a čísla v něm pro mě nic neznamenají. Chodím ven a dovnitř svého bytu jako nezvaný host a vše mi připadá tak vzdáleně cizí. Postel využívám jen, když už je to vážně nezbytné, jinak se jí vyhýbám jako papír vodě, v níž by ze své podstaty zaniknul. Říkals, že to odezní, jako potlesk herci po mizerném výkonu na scéně. Ale já žádný potlesk neslyším a scény dělám dál.
Miláčku, příště, až budeš stát na pódiu před publikem s kytarou, sám, v namodralém osvětlení a budeš zpívat o smutku, ztrátě a bolesti, budu tam. V první řadě. Tohle je zase můj koncert pro Tebe a o Tobě. Osud je dirigentem a míchá kartami a tóny, jak se mu to líbí. Zřejmě chce vytvořit symfonický harmonický vztah, ovšem někdy to vypadá spíše jako změť nenaladěných nástrojů, která se pokouší zazářit na světovém turné. Asi ani v Dánsku by neměly úspěch…
Nejsi daleko, jen jinde.
Nejsi můj, jen ve mně.
Nejsi viník mého dramatu, jen spolupachatel a zvrhlý scénárista.
Nemám proti tobě ochranu. Všechny mé emoční kondomy a masky jsi dávno přerval svým neurvalým pohledem do mých očí. Není to klišé, jen hluboká pravda dvou hlučných milenců řvoucích na sebe z plných plic při orgasmu nebo bouřlivé hádce o nepodstatné detaily – jakými jsou třeba země, kde se rozhodneme žít…
A i když je wifina na dálku na hovno, vím, že mé zprávy dostáváš. Vím, že je čteš. Několikrát po sobě.
Svazuješ mě. A rád. Poutáš mě hedvábnými přísliby a líbeznými nitkami budoucnosti utkané z mlžných par. Jizvy z toho nemám. Jen přechodné modřiny způsobené okouzlením neschopným uvěřit, že se to vše doopravdy děje. Nebo jen sním? S ním…
Nesu si v sobě všechen ten stesk, ale moc dobře vím, co s ním. Nacpu ho do poprání se se vším, co by nám jakkoli mohlo stát v cestě. Jediné, co chci, aby stálo…
Snad to bude stát za to. A aby v mezičase nestála řeč, píšu Ti dopisy. Ryvné srdce, srdcervyné. Srdce zacelující.
Nenávidím vlaky, neboť mě vezou od Tebe pryč. Miluju vlaky, neboť mě vezou za Tebou.
A i když chybělo málo, abych si přímo před Tebou přesně před rokem definitivně zlomila vaz, věřím, že nyní mě už chytáš a nenecháš mě tvrdě dopadnout…letíme spolu…daleko za Měsíc….dlouhé měsíce…
Bez skafandru, jen tak nalehko. Dotýkáme se silou vůle, která je někdy unavená a jindy naprosto neomylně pevná. Na čem to sakra záleží??? Křičím a jediná ozvěna mi odpovídá: Leží….leží…
S láskou, jako ostatně vždy, a s notnou dávkou autentického stesku.
