Po smrti jeho matky se ho ujali manželé Allanovi z Richmondu, od nich získal své druhé jméno. Jeho otčím měl pracovní nabídky v Anglii, kam se rodina přestěhovala.
Poe byl vzorným a chytrým studentem. Měl spoustu zájmů a ve společnosti byl oblíbený.
Univerzitu, na které studoval, musel z finančních důvodů opustit. V té době vyšly v Bostonu jeho první básně psané v byronovském stylu. Poe se potýkal s velkými finančními problémy. Často měnil pobyt i zaměstnání. Z existenčních důvodů vstoupil do armády a později začal studovat vojenskou školu, kterou ale opět nedokončil.
Ani v intimním životě se Poeovi příliš nedařilo. Zamiloval se do své krásné čtrnáctileté sestřenice Virginie. Dívka trpěla tuberkulózou a v roce 1847 jako velmi mladá, zemřela.
Poe začal pracovat jako redaktor v Richmondu /1835/. Psal články a kritiky. Tuto práco velmi miloval, byl pracovitý, ale také ješitný, útočný, měl sklon k alkoholismu.
Oba další milostné vztahy, z nichž jeden skončil málem sňatkem, však Poe svým chováním rozbil. Začal jeho morální, intelektuální i fyzický pád. Edgar Allan Poe zemřel v roce 1849 v Baltimorské nemocnici na překrvení mozku. Několik dní před svou smrtí byl nalezen na ulici v bezvědomí.
Poe byl významným básníkem, spoluzakladatelem moderní povídky , ale byl velmi nevyrovnanou osobností. Kritika mu vyčítá jeho malé znalosti, jeho nepřesnost a to, že některé úryvky z jeho tvorby jsou převzaté od jiných autorů, to však Poe nikdy nepopíral.
Mezi nejznámější díla patří: Jáma a kyvadlo a báseň Havran (Muže samotáře, který je v tomto díle „vypravěčem“, trápí horečka a vzpomínky na dívku Lenoru. Při půlnoční bouři ho vystraší šramot. Ten způsobil havran a usadil se v pokoji. Na každou mužovu otázku havran odpovídá „ už nikdy víc“. Muž je z toho šokován a jeho panika se změní v hrůzu.)
.jpg)
_5c4378b875168.jpg)
Úryvek z básně Havran (1844)
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufá snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení „Lenoro!“ zní zimničně,
to já šeptám „Lenoro!“ – a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc již ne.
Vrátil jsem se do pokje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
„Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne –
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; –“
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklny, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsé Pallady – a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané –
„Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane –
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!“ –
Havran děl: „Už víckrát ne.“
Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíže, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsé nade dveřmi – v póze velmi záhadné
a říká si: „Už víckrát ne.“
.jpg)
_5c43793522583.jpg)
