Inspirace od přítelkyně: Jak mi kamarádka pomohla najít krásu v sobě
Nikdy jsem se nepovažovala za krásnou. Nikdy. Dokonce bych spíš řekla, že jsem trpěla handicapem z nepřiměřeně velké ošklivosti. Proklínala jsem všechny, kdo mohli za to, že vypadám tak, jak vypadám.
Malování jsem neměla ráda a pravidelně malovat jsem se začala v cca 23, možná 24 letech, kdy toho ale stejně používám tak málo, že to kolikrát není vůbec poznat. Víceméně se spíš snažím zadělat různé, zrovna se vytvářející, neduhy tváře…
Můj argument na to vždycky byl, že ze sebe nechci dělat něco, co nejsem. Tedy krásnou? Nebo moc vyzývavou?
Možná jsem se spíš chtěla jen schovat… Vždycky jsem se bála, že s tváří od make-upu a silně namalovaná vzbudím ohlas, spíš negativní. Že si lidé budou myslet něco, co nejsem. Že budu vyčuhovat – to mě děsí trochu dodnes. Jak se budu snažit vysvětlit ještě později, mám ráda lidi, ale taky mám ráda svůj klid.
V té době, kdy jsem tedy všechny proklínala, že vypadám tak, jak vypadám, mi nedošlo, že i když vás může posuzovat kdekdo a může vám říkat, že nejste hezcí, záleží jen na vás, co si o sobě myslíte vy sami. Jestli jste hezcí pro sebe, jestli se máte rádi, pak je to z vás cítit a lidé to poznají. Pak i vy jste pro ně příjemnými a milými společníky, protože ze sebe vyzařujete to, co se jim líbí. A je jedno, jestli je to fyzická nebo duševní krása. Největší výhra je přece to, jestli je s vámi někomu dobře.
A teď už vím. Že i ty malůvky a vše kolem toho chci dělat pro sebe, pro svůj dobrý pocit. Ne proto, že to potřebuju, že to potřebují lidi kolem mě, že je to zvyk žen, ale proto, že mám na to třeba zrovna náladu a chci se cítit dobře.
A když se budou cítit dobře i ti z mého okolí, pak je co řešit?
Na základce jsem po nějaké době chození do stejné třídy na druhém stupni objevila člověka, který mi v lecčems obrátil život. Byla to dívenka S. Maminka Češka, táta cizinec. Byla milá, vtipná, srdečná, citlivá a hlučná.
Na druhé straně já. Tichá, šedá myška, co skoro nikdy nechce promluvit, protože se bojí, že by řekla blbost.
Najednou jsem se s tou dívenkou dala do řeči a obě jsme musely být navýsost překvapené, jak moc jsme si na první dobrou rozuměly. Byla tak jiná než já a zároveň stejná. Zažívaly jsme stejná trápení, stejně jsme se smály a plakaly. Chodívala jsem často k nim domů, protože bydlela víceméně sama (maminka pracovala v zahraničí). Občas jsem u ní spala, pouštěly jsme si filmy, hudbu a blbly jsme. V tomto jsme si rozuměly.
V tom, že byla o dost víc společenštější než já, v tom tak úplně ne. Chtěla chodit ven, bavit se, seznamovat se s novými lidmi i se stýkat se svými staršími a seznamovat mě s nimi, na internetu byla v té době o moc dál než já a mě všechno to kolem děsilo. Ještě jsem možná ani netušila, jak moc velkým introvertem jednou budu. Většinou jsem chtěla být jen s ní. Děsila mě představa, že by se na večírcích a v nočních klubech mohlo provozovat pití a všude kolem by byla spousta lidí…
Byla jsem poslušná holčička, co byla zvyklá být doma s maminkou a poslouchat. Lidé často říkají, že si tím vším člověk musí v průběhu života projít. Žít trochu nezřízeně, vyřádit se – od toho ta puberta přece je. Ale potom, co jsem jednou (poprvé a naposled) zkusila trávu, která mě nijak nenadchla, jsem měla pocit, že si nemusím procházet vším, co ostatní. Že když nebudu hulit trávu, tak se nic neděje. Když nebudu zvracet z pití, tak taky ne. Když nebudu střídat kluky, tak taky ne. Toto nedělal asi nikdo v té době z mého okolí, koho jsem znala, ale věděla jsem to z doslechu. Nebo jsem alespoň slyšela, že tak se to dělá… Já a moje kamarádka S. ne. Ale všichni vedeme tak trochu jiný život. Možná mi to jednou bude všechno chybět, ale už je to celkem dlouhá doba na to, aby mi to teď chybět začalo.
Každopádně to byla právě kamarádka S., kdo mě líčil na každou akci, nebo třeba i když jsme byly jen doma a chtěla mi zvednout sebevědomí tím, že mě takto nalíčenou fotila. Připadala jsem si hezky, což o to. A to byl přesně ten důvod, proč to dělala. Věděla, že mi to pomůže v sebevědomí, a že když já si přijdu hezká, pak tak přijdu i ostatním. Já si hezká i přes nalíčení nepřišla, ale když jsme fotky zveřejnily na Facebooku a zjistily jsme, jaký mají ohlas, došlo mi, že by trocha sebevědomí neuškodila.
A to přesně ona pro mě měla. Uměla mě pozvednout, posílit, dodat energii, když jsem plakala. I když byla jiná, velmi společenská, nespoutaná a nikdy si nepřipadajíc v ČR jako doma (dnes žije v zahraničí), měla jsem ji ráda víc jak kohokoliv na světě. Byla mi inspirací, múzou, či chcete-li modlou. Krásná a živelná.
Asi jste si všimli, že o ní píšu v minulém čase, nemá to žádný jiný důvod než ten, že už si příliš nepíšeme, a že jsme se dlouho neviděly. A hlavně, když jsme se naposled viděly, řekla mi následující: „Přijde mi, že jsi úplně jiný člověk. Jako bys to nebyla ty. Jako bys zapomněla celou svoji minulost.“
Ano. Když jsme se naposledy viděly, přišlo mi to všechno jako minulost, kterou jsem pohřbila. Ale já ji nepohřbila. Já ji jen opustila. Ta šedá myška, co se všeho bojí, se tehdy rozhodla ustoupit mladší, která teď píše tento deník.
A dívence S. bych chtěla i touto cestou říct, že na ni nezapomněla.
Zdroj foto: Pixabay.com
