Přemýšlení o mateřství: Strachy, láska a klíčová životní rozhodnutí
Není to zase tak dávno, co byl svátek máje. Lásky plno. Všude. Rozkvetlé stromy. Líbající se stromy i páry pod ním…
„Fuj“ nebo „jééé”?
Inspirovalo mě to…
Asi o dva měsíce dříve jsem hodně přemýšlela, co by se stalo, kdybych čekala dítě. V první chvíli přišlo zděšení a po tehdejším přesvědčování mým přítelem, že není důvod, proč bych těhotná být nemohla, a že by si to vlastně přál, že by byl šťastný, jsem si uvědomila, že by to až takové zděšení nebylo.
Tedy, nejenom… Měla bych i radost. Protože není nic krásnějšího, než když vám ten druhý řekne, že chce mít s vámi dítě. Kudy chodí, tam rozhlašuje, že čekáte miminko. Vy mu nejdřív vynadáte a naštvete se, že roznáší lži po vašich kolezích, ale potom vás vlastně hrozně rozněžní ta možná láska a víra v to, že vy dva si opravdu zasloužíte miminko. A spolu. A chtěné.
Přesto si před ostatními hraju na drsňačku a nic z toho, že by mi to vlastně možná ani tak nevadilo, neřeknu.
Představa dítěte pro mě vždycky byla to nejhezčí na spojení dvou lidí. Jakési vyvrcholení lásky. Stvoření, malé a krásné, ničím nepošramocené. Na svět přichází tak duševně čisté, že se ho bojíte jen dotknout, aby se vám samou křehkostí nepolámalo. A jen na vás je, jaký mu dáte život. Jistě, vybírá si ho později on sám, ale od rodičů by měl dostat základ, který neodezní. Ten zůstává.
A ten můj základ vždycky byl, že se těším, až budu mít miminko, abych mu dala kus sebe. Kus své lásky. Kusy a střípky lásky k sobě samé, které jsem cestou poztrácela. Ale jemu je dám, dám mu kousíčky, které mu vždycky pomůžou najít cestu domů. Dám mu lásku, která ho vždycky bude podporovat v tom, co pro něj bude dobré. Hlavně v tom, aby si věřil, miloval a dával lásku. Aby se nebál života, protože pak ho půl ztratí. Přála bych mu umět se rozvíjet, nebát se a nepromarnit ani jeden den. Učit ho mít ráda lidi a cítit lásku ke všemu živému. Nesnažit se být jako všichni ostatní a nemít potřebu mít přesně to, co mají jiní.
Přála bych mu, aby nebyl jako já…
O dva měsíce později je to jiné. Dnes je to jiné. Pochopila jsem, že je jednoduché říct: „Chci dítě.“ Ale dítě není hračka. Není to něco, co si půjčíme a poté zase vrátíme. Je to tvor, který je s námi spjatý do konce našeho života. A má takovou moc, že kdyby se mu mělo v životě dít cokoliv zlého, tak se to na nás vždycky podepíše.
Je těžko rozlišit, kdy je na to člověk opravdu připravený. Myslela jsem si, že až přijde ten pravý, tak to člověk pozná. Alespoň tak se to vždycky říkávalo.
Jenže…i když je dítě to nejhezčí a nejčistší stvoření na světě, rodiče musí vědět, proč ho na svět chtějí přivést a musí si tím být jistí. Jedině pak mu dokážou všechno to pravé dát.
Ale je to opravdové starání se a skýtá to určitá omezení. Uvědomila jsem si u mojí maminky, že na nás byla často sama a ten, kdo by se nám měl věnovat nejvíc, dával přednost spíš sobě a kamarádům. I když dnes mu toho chci vyčítat co možná nejméně… Zrovna já na to nemám asi ani právo…
Proto když srovnám situaci před dvěma měsíci, kdy bych si dítě přála už jen proto, aby byl šťastný (a já samozřejmě taky), dnes mám strach, že by bylo tak trochu chudák. Vidím ho pořád jen v mé náruči, bez něj, bez toho, koho tolik potřebuje, protože například musí pracovat. Bude se honit za prací, a když bude mít čas, sedne k počítači, protože musí udělat to a to, bude unavený a bude si chtít odpočinout, tak zajde ještě s kamarádem na pivo, ale nebude vstávat ke křičícímu miminku…
A z toho by vzešlo nakonec to, že dítě by byla oboustranná přítěž. Což je to nejhorší, co se dá o živé bytosti říct. Pak už zbývají jen slova o obětování se a handrkování se u soudu.
Přála bych si vědět, jestli je to jen můj blok, který si nesu z domova, strach z toho, že na to budu taky sama, nebo jestli to cítím nějak vnitřně jako možnou realitu…
Ale nezjistím to asi dřív, než to doopravdy všechno zažiju… Ale na to je ještě čas…
Zdroj foto: Pixabay.com
