Když slušnost není staromódní: Učíme Barunku, jak být laskavou a zdvořilou
Sedíme v čekárně, Honzík šťastně krákorá v autosedačce a Baru si hraje s hračkami pro mimina. Vejde pán, který jde vyzvednout krevní vzorky. Baru hlasitě zahlaholí „Dobrý den!“. Pán jí šokovaně odpovídá. Za chvíli odchází a Barča přidá na decibelech a volá „Na shledanou!“. Pán se zastaví, udělá dva kroky zpět a řekne: „Ty ale krásně zdravíš, to ti povím!“ A Barča na mě spiklenecky mrká, že jako je dobrá 😀
Vždy, když někoho bez pobízení pozdraví, nenechá ho ujít ani metr a už se mě svým zvučným hlasem ptá: „To jsem hezky pozdravila, viď, jsi na mě pyšná?“ 😀 Je na sebe pyšná a já na ni.
Jsem hodně benevolentní a spoustu věcí neřeším, ale na něčem trvám. Chci, aby si Barča automaticky po návratu zvenku myla ruce a aby věděla, že po chodníku chodí po mé vnitřní straně, když jdeme u rušné silnice. A je pár vět, které bych ráda, aby uměla říkat, aby se je nebála říkat.
Něco je pro mě samozřejmost, otázka slušného vychování. Něco jde zase ruku v ruce s tím, jak máme nastavené chování k sobě navzájem v naší malé i větší rodině.
Moc si přeju, aby naše děti byly zdravé a zdravě sebevědomé. A některé z těchto jednoduchých frází aby k tomu patří taky.
DOBRÝ DEN/ NASHLEDANOU
Baru nasává dění kolem sebe jak houba, takže se snažíme jít příkladem, občas jí připomenu, že mohla pozdravit a ona vnímá…. takže pak potkáme chlapečka s tatínkem ze sousedství, ti dva bubáci shodně mlčí a čumí, Baru zahlásí „dobrý den“, já mlčím a čumím vyzývavě a trochu naprdnutě (nebudu z principu zdravit malýho kluka a jeho otce první!). A Baru se pak s očima na vrch hlavy (představte si ty její velký oči a to vysoký čelo, muhahaha :-D) ptá – opět nepočká dlouho, takže oni rozhodně slyší – „Mami, oni neumí zdravit?????!!!“ Ano, Barunko, někteří lidé zdravit neumí. Ale my zdravíme. Čááááu, tě pic!
PROMIŇ, MRZÍ MĚ TO
Umím se omluvit (i když se mi u toho občas kroutí prsty u nohou) a umím se omluvit i tříleté Barče. Nemám pocit, že bych měla být v pozici síly. Když zbytečně vypěním, když nemám pravdu, když nedodržím, co jsem slíbila. A chci, aby to uměla taky. Umět přiznat chybu je podle mě královská vlastnost.
DĚKUJI/ PROSÍM
Baru umí dost panovačně požadovat cokoli. Neskutečně mě to vytáčí. Takže když si mě pošle pro vodu a beze slova ji přijme, mám chuť jí ve skleničce vymáchat nos. A do nekonečně ji cepuju, že se děkuje a že se o věci hezky žádá…
MÁM TĚ RÁDA!
Od malinka jí to cpu do té její kudrnaté hlavy, jak moc pro mě znamená. Sice pevně doufám, že tu naši lásku cítí, ale není na škodu jí to občas napřímo říct. A ona už to umí taky. Přijde, přitulí se a řekne „Mám tě moc ráda, mami.“
JÁ CHCI/ JÁ NECHCI
Veeeeeelmi tenká hranice je mezi tím, aby si Baru vynucovala vše, co vidí a co se jen blejskne, případně odmítala dělat cokoli, co se jí jen trochu nezamlouvá, a mezi tím, aby uměla vyjádřit, že si něco opravdu přeje a nebo se jí něco opravdu příčí. Ale snažím se, neodmítat hned a přemýšlet nad tím, co Barča chce a nechce.
MAMI/TATI, CHCI TI NĚCO ŘÍCT…
Nezvládla jsem mít Barču v patnácti a být tak jako její starší ségra ala Lorelei a Rory. Oukej 😀 Ale i když jsou Barunčiny příhody a zážitky často triviální, chci, aby věděla, že mě to zajímá a chci to slyšet a to i když jsem ji měla po třicítce a možná nejsem tak cool. Snažím její dětský svět neshazovat a nezpochybňovat, ale proniknout do něj. Protože chci, aby až to jednou bude velký a zásadní, jsem byla na předních místech seznamu „komu to chci říct“.
Další články najdete na www.mama-live.cz
A pokud se vám blog líbí, budu ráda, když kouknete na http://www.mamablogroku.cz/hlasovat/ a dáte Mama LIVE hlas.
Mám radost, že právě soutěž o nejlepší mamablog odměňuje každý den i ty, kdo hlasují!
Zdroj: Katka Osičková
