Ráno vstanu, jdu do koupelny. Dívám se do zrcadla na příšernou, cizí ženskou s dechem, že by srazila supa v letu a hrábnu si užasle do vlasů.
Jak se proměňuji před zrcadlem
Ta ženská v zrcadle si taky hrábne do toho vrabčího hnízda, co má na hlavě. Ó bože, to jsem fakt já!!! A nastane těžká dřina. Umýt, namalovat na ten ksicht nějaký obličej, učesat, eventuelně nakulmovat, natočit, vyfoukat či narovnat. Obléknout černé kalhoty, černé tričko, vždyť přece černá zeštíhluje, ještě přidat rozměrově nadstandardní velmi barevnou šálu, lodičky na kramflíčku a hotovo.
Vzhlížím se v zrcadle, tenhle obrázek má už do té podivné ženštiny daleko, líbím se sama sobě a mám chuť zeptat se: zrcadlo, zrcadlo, pověz kdo je v kraji zdejším nejkrásnějším? Ale radši to neřeknu, bojím se, abych neuslyšela: uhni strašidlo, nevidím. A tak jen vezmu kabelku, klíče a s velkou sebedůvěrou chci vyrazit do víru velkoměsta. Tu sebedůvěru lehce podkope můj manžel hned v předsíni slovy: co to máš na sobě za prostěradlo? Ale chlapi módě nerozumí, a tak se nenechám rozhodit a vydávám se na cestu. Ani metro mi náladu nezkazí. První konfrontace s daleko mladší generací pro mě dopadla výborně, i když tahle slečna by propadla i ve srovnání se stoletou babičkou. Nicméně sebevědomí jí rozhodně nechybělo. Ač její váha překročila magickou stovku již před drahnou dobou, na sobě měla lehounké, tenoučké šatečky, v nichž by se i hubená slečna měla odvážit jen na pláž. Avšak v tomto prostorově náročnějším provedení cestujícím byly prezentovány všechny špeky i absence podprsenky. A po jejím vystoupení z vagonu i holá záda. Když se ozvalo: ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají, cestující stále ještě udiveně zírali na ta vzdalující se záda a někteří stihli vrátit hlavu zpět do vagonu jen tak tak.
Moje sebevědomí zůstalo nepodkopáno. Na přestupu jsem jela za slečnou, jejíž outfit sice splňoval veškeré náležitosti, figura taky v pořádku, ale ty vlasy…. Sestřih a´la Jarda Jágr v začátcích své kariéry, vlasy špatné kvality, špatně odbarvené a s viditelnými odrosty. Říkala jsem si: no jo, mladá holka, ještě experimentuje. A taky: Ali, nebuď tak kritická, vzpomeň si na svoji dobu pokusů, jednou se ti to nepovedlo a taky se ti smáli, že jsi spadla do žabince, buď tolerantní. V davu na schodech se mi pak slečna ztratila, ale ve vagoně se otočím a jaké překvapení, slečna stojí kousek ode mne. Jenže pak se otočí i slečna a já s údivem zjistím, že tohle rozhodně není slečna, ale silně vybotoxovaná odkvetlá slunečnice s centimetrovou vrstvou mejkapu a obočím tak vysoko, že jsem ani netušila, kam až se může dostat. Ovládám se, abych na ni necivěla jako na exota, naštěstí hned vystupuju. Na schodech u výstupu z metra se na mě usměje mladší hezký muž a moje sebevědomí je na vrcholu. Zdvihnu hlavu, narovnám se a ladným krokem kráčím vstříc svým pracovním úspěchům.
Dobrá nálada mi vydrží celé dopoledne, až do té doby, než do kanceláře vtančí slečna Marcelka, co roznáší poštu. Ali, koukni, to mám nový. A otočí se, abych si tu parádu, rozuměj šaty, doplněné barevnými náramky, prstýnky, několika řadami korálů a nehty s minimálně třemi barvami laků, mohla prohlédnout ze všech stran. A pokračuje: máma mě nechtěla pustit z bytu, prej jsem jako kdybych utekla od kolotoče, co myslíš? Odpovídám lehce ironicky: no, je to maličko barevnější, existuje barva, kterou na sobě nemáš? Marcelka nakrčí nosík, podívá se na mne jako na osobu těsně nad hrobem a prohlásí: no neuraž se, ale vzhledem k tvému věku, tomu nemůžeš rozumět. A odtančí do dalších kanceláří. Tak, a mám to.
To přišel trest za tu kritiku v ranním metru. Moje sebevědomí spadlo z výšin a bouchlo o podlahu. Na zpáteční cestě metrem si už cestující neprohlížím, raději si čtu. Večer si umeju ten můj hezčí denní obličej, stojím před zrcadlem a říkám si: zrcadlo, zrcadlo, ani se tě ptát nebudu…když v tom se za mnou ozve: Ali, neboj, jsi nejkrásnější!
Zdroj foto:Pixabay.com
