Cesta bolestí: Jak jsem zvládla ztrátu syna a hledám cestu dál
Před víc jak půl rokem jsem si tu vylévala srdce, jaký je to záhul s dvěma dětma. Že jsem si radši nezlomila obě ruce. Osud se mi pomstil tím nejhorším způsobem. Starší syn mi 10. července zemřel. Zemřel náhle, po týdenní nemoci, horečky, opupínkované šlapky a dlaně. Zemřel na JIP ve Splitu v Chorvatsku.
BEZMOC obrovská bezmoc když jsem ho vezla na pohotovost a se svou chabou angličtinou se snažila vysvětlit, co mu je. Převoz do Zadaru na dětské odd., kde anglicky uměli jen doktoři. Ještě si mysleli, že jsem hysterka, že jim pořád nosím teploměr a pořád po nich něco chci. Sami si něvěděli rady. Samé testy, odebírání krve, lumbálka, CT. HROZNÝ. Syn trpěl a já trpěla s ním, protože jsem mu nedokázala pomoct.
Protože jsem nedokázala doktorům vysvětlit, kde ho to bolí a co mi přesně říká. Ale všechno podle nich bylo v pořádku, všechny testy dopadly dobře, jen horečku měl pořád. Má nějakou infekci v krvi a my nevíme jakou. To bylo to, co mi pořád opakovali. Ve středu rychlý převoz v noci ze Zadaru do Splitu na JIP, kde už mu nedokázali pomoct. Snažili se, opravdu ano, bylo to vidět v přístupu doktorů a sester, kdykoli jsem se na něco zeptala snažili se mi vše vysvětlit. I tu jazykovou bariéru jsme díky Google překladači na pc překonali. V pátek ráno zemřel.
NECHÁPU, NEROZUMÍM, NECHCI. Navíc Chorvati jako národ mají spoustu času na vše, takže tělíčko nám dovezli až 10 dní po jeho smrti a to jen díky hodné paní z pojišťovny, která to neustále urgovala. A pitevní zpráva? No ta přišla až minulé pondělí. V chorvatštině. Co bych taky chtěla, že?!
Potom lapálie s pohřbem. Pojišťovna chtěla vědět, jaká pohřební služba ho bude přebírat. Pohřební služba, kterou jsem vybrala, zas chtěla vědět, kdy ho přivezou. Zajistit hudbu, fotoprezentaci, napsat o něm pár slov. Nechápu, jak jsem to všechno zvládla zorganizovat. Bývalý muž – otec se z toho složil. Není divu.
Zhroutil se mi celý svět. Vím, že musím fungovat, protože mám ještě mladšího syna. Chodím k psychologovi. Říká, že jsem “na dobré cestě”, že je dobře, že jsem ho vyhledala hned. Vyhledala, dala jsem na doporučení starších.
Nevím, jestli je dobře, že jsem se o tom tak veřejně rozepsala. Pro mě asi ano. Je to ventil. Musí to ven.
Važme si našich blízkých, nikdy nevíme, jak dlouho tu s námi budou. Nikdy jsem se tím neřídila. Bohužel. Zajímavé je, že moje tragédie pomohla spoustu lidem v mém okolí si to uvědomit.
A co bude dál? Nevím. Musím se s tím naučit žít.
Zdroj foto:Pixabay.com
