Nedělejte něco jen proto, že se to od vás očekává. Ani o Vánocích. Srovnejte poměr, ve kterém vycházíte vstříc ostatním a sobě.
Nepodlehněte diktátu naklizeného obydlí
Advent právě začal. Také jste podlehli diktátu naklizeného obydlí, napečeného cukroví a pouštíte koledy a chystáte se na lití olova? Jestli skutečně musíme dělat všechno jenom proto, že se to prostě od nás očekává, na to jsme se zeptali psycholožky Mgr. Martiny Přenosilové z Manželské poradny z Brna.
Paní magistro, nechci v žádném případě bojkotovat Vánoce, ale jak narušit zažitý stereotyp (tedy ze své vlastní vůle)? Když někoho baví uklízet nebo se vyžije při pečení cukroví, proč ne? Ale jak si “vnitřně ospravedlnit” to, že letos to prostě bude jiné a nebudu dělat něco jenom proto, protože to dělají všichni okolo?
Vánoce jsou u nás snad jedním z nejvýznamnějších svátků. A právě proto máme s Vánocemi spojena i velká očekávání od sebe samých, ale i od svých blízkých. O Vánocích podvědomě chceme, aby bylo všechno perfektní, aby se všechno povedlo, a aby byli všichni důležití lidé v našem okolí šťastní. Během vánočních příprav se ve svých myslích orientujeme především na “dávání druhým”. O to těžší je uhájit si v tomto obdob&ia cute; péči o sebe sama, dovolit si myslet při všech přípravách na vlastní pohodu a klid.
To nejcennější, co však můžeme nejbližším lidem ve svém okolí darovat (a to platí nejen pro advent a Vánoce), je vlastní spokojenost a potěšení ze sebe sama. Často máme tendenci čekat, že se o naši spokojenost postará ten druhý, opak je však pravdou. Paradoxně tedy základní otázkou i pro období příprav na sváteční dny je “Co bych v tomto období potřeboval/a já, abych se cítila dobře?” Vlastní spokojenost nám totiž jediná umožní vnímat druhé, všímat si jich, a tím jim být nablízku. A zážitek blízkosti je tím nejsladším, nejvíce sytícím pokrmem.
A jak na podobné věci připravit rodinu? Tedy netrávíme-li tyto chvíle spolu prvně, takže jsme si zatím nestihli vytvořit tradici.
Mnoho rodin má své zažité vánoční zvyky. Některé z nich nám vyhovují, jiné nemusí, některé vyhovovaly dříve, jiné nám chybějí, cítíme potřebu změny. Ve chvíli, kdy se zvyk stane neměnným pravidlem, stává se stereotypem, něčím, co nás spíše svírá, než těší. Pak je nejvyšší čas o tom s rodinou promluvit. Svolat rodinnou radu znamená především udělat si na takový rozhovor čas a požádat o něj i druhé. Otevřením tématu “co bych chtěl/a leto s jinak”, můžeme otevřít cestu pro upřímnější vyjádření také pro další členy rodiny, a tím umožnit celé rodině flexibilněji reagovat na to, co kdo potřebuje. Je také třeba počítat s tím, že přání něco změnit oproti zažitým zvyklostem může vzbudit v rodině řadu otázek. Stojí za to, dát si čas na ně společně s rodinou hledat odpověď. Koneckonců, co může být větším vánočním dárkem pro rodinu (dobře využitelným i v jiných chvílích), než snaha rodiny naslouchat různorodým přáním při společném soužití?
Partnerský (ale vlastně vůbec společenský) život je o komunikaci a kompromisech. Jak moc zatnout zuby a překonávat se o vánočních svátcích (pro klid v rodině a ze zdvořilosti) – jet na návštěvu, kam nechci; jíst, co nechci; slavit, co nechci?
I potlačení sebe sama může přinést ovoce pro rodinné vztahy. Zásadní je ale poměr toho, v čem vycházím vstříc druhým a v čem sobě. Zatnout zuby můžu jedině tehdy, když vím, že jiné, pro mě důležité záležitosti, budou probíhat k mé spokojenosti. Je ale mylné očekávat, že druzí mi vyjdou vstříc, protože vidí můj ústupek a vědí, co si naopak přeji já. Ve skutečnosti může druhý pouze tušit, v čem se překonávám nebo naopak, co očekávám, a to i tehdy, když se jedná o někoho, kdo mě má velmi rád. Do hlavy nikdo druhému nevidí, takže hrdost je třeba hodit stranou a najít chvilku, kdy se můžu svému nejbližšímu svěřit. Odměnou může být větší vzájemné porozumění a důvěra ve vztahu.
A co vy? Vánoce jsou tu za pár týdnů, stresujete nebo si užíváte ten “zážitek” blízkosti? *heart*
Zdroj foto:Pixabay.com
