Serafi se stala nedobrovolnou účastnicí dopravní nehody. Jak se s tím vypořádala?
Dopravní nehoda jako zlomový okamžik
Sedím si tak v pohodě s kamarádkou. Vše je zalité sluncem. Kamarádka mi sděluje podrobnosti o nadějném novém vztahu. Já jí ukazuji fotky z nedávného výletu se svým miláčkem. Hovor zurčí, jak bystrý potůček když hopsá přes kameny, když tu chceme nasednout do aut a PRÁSK.
Ted už vím, co to je stát jak solný sloup a zírat. Někdo se na mne tiskl ve chvíli, kdy já tu nebyla a tudíž nemohla ocenit jeho blízkost. Někdo se vtiskl tak hluboce, že zadní nárazník zdemoloval tak notně, že mě připravil o řeč. Mě, kterou o řeč připraví máloco či málokdo!
Probouzející se z šoku, přemýšlím, co dřív – začít brečet nebo něco dělat. Ale co? Komentáře linoucí se mi polohlasem z úst na adresu neznámého nejsou publikovatelné. Jen snad, že na takovéhle přitisknutí mu s…bílej tesák.
Po telefonickém hovoru s miláčkem v dáli se řídím instrukcemi a volám policii. Ta po příjezdu na místo a konstatování, že je škoda, že nemám havarijní pojištění, položí otázku :
„A proč jste nás volala?“……..PROTOŽE MÁTE POMÁHAT A CHRÁNIT, chce se mi vykřiknout, ale pípnu, že jsem myslela, že to tak bude nejlepší.
Ochránci začnou tedy ohledávat místo události. Při pohledu na mou rozklepanou osobu, utírající si slzy bezmoci, mi policista s chápavým přístupem radí, co a a jak a položí otázku:
„Kolik napíšeme, že je škoda?“………A JAK TO MÁM VĚDĚT?! ZEPTEJTE SE NA ŘASENKU NEBO TUŽKU NA OBOČÍ, ALE NÁRAZNÍK? Běží mi v hlavě.
Hurá kamery – přispěchala ochotná servírka, která si všimla ruchu na parkovišti. Jenže smůla – byly namířeny jinam, než na mé auto. Příště si dám pozor, ať jsem v záběru kamer. Prostě úsměv sem, úsměv tam a já bych teď věděla, kdo se mi obtiskl na kapotu.
Takže nic, odhalení se nekoná a budu muset čekat, zda se někdo nepřizná. Na dotaz, zda můžu s autem odjet ke svému automechanikovi mi je sděleno, že bych neměla, aby mi něco z auta neodpadlo a já nezpůsobila další nehodu. Nejlépe bude, když si zavolám manžela a on to třeba přidrátuje, aby to vydrželo cestu.
Hmm, tak manžela s drátem ani bez něj nemám. Leda volat nějakého cizího. Jenže koho seženu takhle večer před víkendem. Všichni odjeli a já přemýšlím a pohled mi spočinul na muži opodál, který neštastně obcházel své právě poškrábané auto. Asi jsme byli oba v nepravou chvíli na nepravém místě a tak se na něho obracím, zda si alespoň nemůžeme vzájemně pomoct.
„Jistě a co potřebujete?“, ptá se ochotně.
„Mohl byste za mnou jet a kdyby mi náhodou ten nárazník odpadl, tak byste byl připravený a takhle mi kryl záda?“, nesměle pokládám otázku.
S mým doprovodem v zádech jsem zaparkovala pochroumané auto u automechanika a vypravila se pěšky domů.
Mým rajonem se na nejbližší dobu stává cyklostezka…
Zdroj foto:Pixabay.comv
