Byly doby, kdy téměř každá britská rodina, která chovala včely, dodržovala podivuhodnou tradici. Kdykoliv v rodině někdo zemřel, byl člen rodiny vyslán k úlům, aby řekl včelám, jaká strašlivá ztráta rodinu postihla. Když se na to zapomnělo nebo se to nedodrželo, často to vedlo k dalším ztrátám. Například k tomu, že včely opustily úl, nebo přestaly dávat med nebo celé včelstvo vymřelo. Součástí tradice bylo informovat včely o všem důležitém, co se v rodině dělo – když se narodilo dítě, když došlo ke sňatku, nebo se někdo vydal na dlouhou cestu. Věřilo se, že když se o tom nedá vědět včelám, stane se neštěstí. Podstatou tohoto zvyku tedy bylo “říct o všem včelám”.
Je možné, že tradice ‘mluvení ke včelám’ má své kořeny v keltské mytologii, kde se o včelách mluvilo jako o spojenci mezi naším světem a světem duchů. Pokud chtěl tedy někdo vzkázat něco mrtvému, stačilo to prostě říct včelám a ony mu to vyřídily. Mluvení ke včelám se praktikovalo po celé Anglii a také na mnoha místech v Evropě. Časem se zvyk rozšířil i přes Atlantický oceán do Severní Ameriky.
Obvykle se hlava rodiny nebo hospodyně domu vydali k úlům, jemně na ně zaklepali, aby si získali pozornost včel a potom potichu šeptali smutnou melodii důležité zprávy.
http://www.nakoncidechu.cz/zdroje/jit-to-rict-vcelam?fbclid=IwAR0UCPKa7rq1xC49TJjtp8f437KdPLlhlgfLhgJn67jLaMx8t-2ExJG0Ebg
„Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“
U nás patrně nejznámějším popisem či ztvárněním tohoto zvyku je závěr slavné Babičky Boženy Němcové, kdy babička umírá. Když cítí, že se její život nachýlil, obstarává ještě poslední věci člověka, mezi nimi i včely.
