Vánočka, občas také nazývána pletencem, pletánkem, žemlí, štědrovicí, štrunclem či ceplíkem. Jejím předchůdcem byla calta, což bylo staročeské moučné pečivo 14. století, podobající se nepletenému bochníku. Její vzhled se pak postupně změnil až na dnešní pletenou vánočku z několika pramenů. Písemné záznamy sahají až do 16. století.
Pečení pletence bylo zpočátku výsadou pekařského cechu. Na Štědrý den dopoledne šest pekařských tovaryšů přinášelo na Pražský hrad velikou vánočku s rozinkami a mandlemi.
Doma začali lidé péci vánočku od 18. století, recepty se dědily z generace na generaci a lišily se podle krajů.
Nešlo ale o obyčejné pečení! Kuchařky v bílé zástěře a bílém šátku mlčky připravovaly těsto a při jeho kynutí vyskakovaly do výšky, aby se nezdrclo. Do těst se také zamíchala mince, kdo ji pak při jídle našel, byl následující rok bohatý a zdravý. Špatným znamením byla vánočka připálená nebo prasklá.
Hospodyně upekla na Štědrý den pro každého jednu menší vánočku, velká pak byla na štědrovečerní tabuli a tu jako první rozkrajoval hospodář, který všechny podělil. Dostal i dobytek, aby byl zdravý a chráněný před zlem. Kousek se házel také do studny, aby nevyschla, nebo do krbu, proti zlým silám. Zbytky zůstaly na stole pro duše zemřelých, které se prý právě tento den vracejí na zem. Plátky pletánku dostávali také koledníci.
Vánočka je symbolem života a plodnosti, svým tvarem připomíná Ježíška v peřince.
Ta pravá má být z devíti pramenů. Spodní symbolizují oheň, vodu, vítr a vzduch, prostřední cit, vůli a rozum, dva nahoře vědění a lásku.
