Ztracené dětství: Příběhy nevinných a jejich osamělost ve společnosti
Denně, pokud nezavřeme oči, můžeme číst mnohá zamyšlení o uprchlické krizi, která se zmítá v našich myšlenkách v rozdílných černobílých podobách. Některým tyto mraky zastiňují pohled na Slunce, jiným darují možnost vyžvanit se až k vlastnímu zviditelnění. Zaneprázdněni obavami, které se skládají k nohám světa, přehlížíme nenápadný proces migrace v nás. Jestli se něčeho skutečně bojím, pak je to přesidlování lidskosti směrem k opevnění našich srdcí a nárůst extrémní lhostejnosti k těm, co pláčou přímo za našimi dveřmi, nepohlazení a sami.
Byl jednou jeden střapatý, pihatý a ušatý kluk, kterého měl jen málokdo rád. Není se čemu divit, pořád se pral, do každého kopal a holčičky opakovaně tahal za vlásky, že chtě nechtě musely utíkat požalovat si paní učitelce. Dělaly to rády, protože předem věděly, co bude následovat. Vždycky to kluk pořádně schytal a všichni pak na něj dělali dlouhý nos. To teprve byla legrace. Párkrát se stalo, že v tom byl nevinně, ale – koho to zajímá?
Kluk byl jako ořech. Tvrdá skořápka, avšak uvnitř měl svůj skleněný svět. Chyběl v něm táta i máma, zato nevyplakaných slz přibývalo, až se v nich topil. Bydlel u babičky a moc se bál, kdykoliv počítal její vrásky… Přál by si aspoň štěně, ale trpěl alergií, ta hloupá rýma ho okradla o jediného kamaráda. Rád by si s někým hrál, ale už uvěřil slovům všech dospělých, že ho takového, jaký je, nikdo nechce. No, nediv se. Možná, kdyby ses polepšil, třeba by si s tebou potom kluci chvilku hráli. Tuhle větu slýchával často a z duše ji nenáviděl. Připadal si, že je kolem nějaká zeď, která není vidět, ale která mu brání být jako ostatní a být s nimi. Dnes už kvůli tomu nepláče, je přeci velký.
Když šel loni do první třídy, sliboval si, že ve škole se bude moc a moc snažit a všichni ho začnou mít rádi. Konečně. Nejvíc se těšil na paní učitelku, babička říkala, že je krásná a hodná, a byla. Jenomže on to zase pokazil. Písmenka se mu při psaní pletla, a když se paní učitelka na něj před všemi zase rozkřičela a když dostal další černý puntík za kaňku v domácím úkolu, jako by se mu ta černá barva rozlila na celou školu i celý svět. Zas byl tam, kde byl. Třídním hlupákem, o kterého nikdo nestojí a jehož místo bude vždycky až za koncem řady. Prý nikdy nic nedokáže… Ani neví, kdy poprvé ve své bolestné osamělosti zatnul svou pěst.
Bolí, někdy skutečně bolí tento svět…
Říká se, že jsme tvůrci svých životů, ale jak má tuto pravdu uchopit dítě v poutech výchovy rodičů, kteří svůj vlastní život nezvládli a ku příkladu opřeni o láhev zevnitř denně na mnoho dalších let podepisují svému dítěti ortel bezvýchodnosti a opovržení druhých? Bývá to tak, že v dospělosti pak nevědomě volí mezi dvěma cestami. Buď emoční vzorec, kterým v dětství opakovaně procházel, ještě znásobí a svou vnitřní bolest vloží znovu do pěsti, která tentokrát udeří, přičemž smutnou zákonitostí je, že i on zlo zúročí na nevinných. A nebo zůstane neškodným, lidmi nepochopeným, uzavřeným člověkem, který se bude ploužit životem a vláčet za sebou svou duši v prachu ponížení a ohromného smutku.
Kdo z nás si těchto lidí všímá, kdo je pohladí?
Zdroj foto:Pixabay.com
