Moje první práce. Cítila jsem zodpovědnost za sebe a jelikož stále bydlím s rodiči i za ně. První výplata a pocit, že si můžu koupit, co budu chtít byl nepopsatelný. Dokázala jsem si hradit své náklady bez cizí pomoci a přispívat na domácnost. Byla jsem na sebe hrdá a hrdost jsem cítila i z okolí.
Jako čerstvá absolventka jsem se po ukončení školy nevyhnula registraci na Úřadu práce. Po usilovném půlročním hledání se podařilo a získala jsem zaměstnání, o kterém se mi ani nezdálo. Nadšeně jsem se odhlásila z evidence úřadu a šla vstříc svému snu. Pracovala jsem ve svém oboru, ve státní správě. Spousta benefitů, pružná pracovní doba, výborná dopravní dostupnost.
První dva měsíce jsem se těžce zaučovala. Nastal střet s realitou. Do práce jsem chodila ráda a v podstatě žila jenom jí. Čekala mě spousta kariérních příležitostí, ale ….
Od mala jsem těžký samotář a zřejmě trochu poznamenaná epizodou šikany na střední. Trvá mi delší dobu, než začnu cizím lidem věřit. A to se ukázalo, jako velký problém. Ačkoliv mojí hlavní pracovní náplní nebylo komunikovat s lidmi, určité interakci jsem neunikla.
Jak přešly 2 měsíce a nastal třetí, změnilo se vše. Přestala jsem vycházet s kolegyní v kanceláři. Jin a jang na pracovišti. Generační propast. Atmosféra rapidně houstla. Následující týdny jsem hledala řešení a snažila se nebrat si to příliš k srdci. Moje pracovní tempo se zhoršilo, začala jsem dělat chyby a víkendy jsem byla ve stresu. Bála jsem se pondělí. Zlom nastal, když jsem dostala možnost změnit kancelář. Na chvíli vyšlo slunce a zítřky se zdály být optimističtější. Věděla jsem ale, že to není napořád a v hloubi duše se toho i bála. Co bude pak? Takto to dál nejde.
Nicméně, nejsem dobrá herečka, a nakonec se vše provalilo. Řešení bylo více, ale já si zvolila to nejtěžší. Jediná věc, které jsem se naučila věřit je moje srdce. Ani na minutu mě nenapadlo jiné řešení. Tak jsem odešla na vlastní žádost, bez vyhlídky práce nové a jsem opět na začátku. Tudíž, jako absolvent. Je to už několik měsíců a já postupem času zjistila, že se nechci věnovat oboru, který jsem vystudovala. Asi pozdě? Proč ne. I když je to paradox. Usilovat o něco 6 let studia a pak ze dne na den konec.
Na každou svou životní situaci však najdu citát, který mě dokáže podpořit. Pro tentokrát je to Murphyho zákon – „Usmívejte se, zítra bude hůř.” Ano, skutečně mi pomáhá. 🙂
Obrázek: unsplash.com
