Byl krásný den. Takový, že snad ani nepatřil do hektického orámování posledních dnů. Zdálo se, že i běh času se zpomalil a uklidnil. Vnímal jsem svěží jarní vánek. Vlahý, plný vůně hlíny a rašící trávy, kterou hladí při své cestě přes meze a louky. Voňavý prvními nesmělými květy. Tak dlouho očekávaný a vyhlížený. Rozverný, tak jak mladí bývají. Jankovitý a poťouchlý. Občas byl v jeho závanu cítit náznak plného horkého dechu, který jakoby vanul přímo ze Sahary. Ale jen vždy tak krátký, že jsem si jej uvědomil až dávno po tom, co už je zase pryč.
Došel jsem k malému rybníku, na jehož hladině se fintilo Slunce a z mladých, čerstvě vylíhnutých lístků olší a lísek si dělalo účesy moderní i dávno vyšlé z módy. Na svahu hráze obrácené přímo do sluneční náruče jsem si lehl. Zavřel jsem oči a nechal se sametem paprsků hýčkat. Netrvalo dlouho a šumění korun stromů, občasné šplouchnutí vodní hladiny a čiřikání jarem poblázněných opeřenců všech barev mne zaneslo do říše snů. Snů lehkých jako šlehačková pěna na čerstvých, voňavých jahodách.
Z dálky se ke mně přibližovala postava. Zvětšovala se a byla zřetelnější. Vnímal jsem ženské pohyby, chůzi i siluetu. Zastavila se kousek ode mne. Tvář měla zahalenou šátkem, tak, jak si bílé ženy halí vlasy a tváře podle povinnosti a zvyku arabských zemí. Hrdá, rovná, tichá. Ne smutná, ale zamyšlená a zaobírající se svým nitrem, sama sebou a svými nejhlubšími myšlenkami. Přesto však z celé její bytosti bylo cítit, že čeká. Možná na někoho, o kom věděla, že jí na cestě má potkat. Možná na sebe, až rozhodne svůj vnitřní boj či rozpor. Až dojde do bodu, kdy její duše najde mír a vyřeší vše, co řešit měla a bude moci žít plný život, oboustranně naplněný dokonalým partnerstvím, úctou, láskou, respektem, radostí, něhou, smíchem i uzdravujícím pláčem. Třpytivou radostí, bláznivou lehkostí i pevnou půdou pod nohama. Jak přišla, vždy opět zmizela.
Ta snová, tajemná Bohyně mne uchvátila natolik, že jsem ke „svému“ rybníku začal chodit cíleně. Vždy, když jsem měl čas. A vždy jsem si přál, aby za mnou přišla. Někdy jsem nemohl z hlavy vyhnat ulpělé myšlenky na starosti všedního dne a Ona nepřišla. Postupně jsem se ale naučil hlavu vyprázdnit a vypnout a jen čekat, kdy se zjeví. A dařilo se mi to. Jak já jsem na ty chvíle těšil! Rád jsem ji pozoroval. Bez hnutí, beze slov. Do hloubi svých citů jsem si užíval její krásu, spanilost a moudrost, která z ní sálala. Hrdost. A dokonalý duhový zářivý opar, který ji obklopoval. Ten nestyda vánek se jí vtíral pod šaty a zároveň rozhazoval vlasy po ramenou. Slunce hladilo vějířky vrásek kolem slastně přivřených očí. Občas se zdálo, že mírně rozšířeným chřípím se snaží natáhnout vůně z celého okolí. Jinak ale stála bez jediného pohnutí. A těsně před tím, než odešla, otevřela své krásné, zelenomodré oči a zahleděla se do mých. Hluboko, do dávné a ještě dávnější minulosti. Téměř neznatelně se usmála a … byla pryč. Jediným poryvem vánku se rozplynula. Ale já jsem v tu chvíli již věděl, že se vrátí. A že ji celou svou duší miluji. A také, že jednou neodejde a zůstane.
Jednou když za mnou zase přišla, byla na Ní patrná změna. Nestála bez hnutí, se svěšenýma rukama. Bylo vidět, v odlesku očí, uvolněném výrazu tváře, mírně nakloněné hlavě, úsměvu na rtech i na vyhlazeném čele, že došla do bodu vnitřního smíru. Stála s nataženými pažemi a v sepjatých dlaních držela pohár rudého jiskřivého vína. Číši velikou, takovou, ze které se mohou zplna napít dva a nikdy z ní neubývá. Lehkým posunkem mi tu číši ze zeleného skla nabídla. Nemuseli jsme vůbec nic říkat. Rozuměli jsme si pouhým pohledem. Naše zraky se vpíjely do sebe navzájem a my věděli, že odejdeme spolu. Že už nikdy nebudu sám a Ona už nikdy nebude sama. Že se naplnily naše osudy, že jsme prošli vším, co před nás život postavil a že jsme splnili úkoly, které splněny být měly. Že jsme došli do fáze moudrého a vědomého užívání si společného bytí. A že další úkoly a překážky budeme řešit a překonávat spolu…
