Přítelkyně

Dnes jsem po dlouhé době souhlasila s návštěvou. Ne, že přijede někdo za mnou a dvojčaty do našeho domu, ale že já pojedu za někým. Po snad roce jsem opravdu jela pryč. Jen tak si někam sednout a popovídat. Do té doby jsem využívala herničky či návštěvy u nás. Nebo mi stačilo jen povídání přes telefon s mámou či občasné krátké poklábosení s ostatními maminkami, které jsem potkávala při procházkách s dětmi. Ale dnes jsem sbalila dvojčata včetně všech nezbytných věcí pro ně, nakoupila dárečky a začala se těšit. Opravdu a upřímně se těšit! Jela jsem za známou. Nemůžu s určitostí říct, že se jedná o přítelkyni. Vlastně je to bývalá kolegyně z práce a my se vídaly denně. A taky jsme si dokázaly hodně intimně popovídat, přesto jsem k ní nikdy necítila důvěru. Pořád mi v hlavě blikala červená kontrolka a já dodnes nenašla důvod, proč tomu tak je.

 

Až dnes… Znova zapadl další dílek puzzle do té mapy vztahů za mých posledních pár měsíců a snad i let, nad kterou uvažuji více než rok. Já si uvědomila, že kontrolka svítila jen proto, že já nedala zelené šanci ani přebliknout, natož vydržet svítit. Když jsem nad tou návštěvou přemýšlela od včerejšího dne, kdy jsem se se známou domlouvala, byla to jako facka. Bylo to tak zřejmé a tak jasné. To nebyl problém v kolegyni, ale ve mně. Já tu ženu znám už 5 let a nedokázala jsem k ní nalézt důvěru. Před 5 lety jsme byly mladé holky, které chodily do práce, kupovaly si moderní oblečení, užívaly si svých přátel, party. Neměly jsme jiné problémy než ty, kam a kdy půjdeme na kávu. Tak jsme se občas sešly a povídaly si. A já nebyla vždycky upřímná… Vždycky mě něco brzdilo, jako bych měla strach z toho, říct o sobě cokoli důvěrného. Měla jsem strach, že to proti mně někdo použije, vysměje se mi, bude mě za zády pomlouvat. Dnes si říkám “Ach bože, co jsi to pořád řešila???”… Ale tehdy jsem měla takový strach, co si o mně kolegyně řekne či řeknou. Takový strach, abych v jejich očích nevypadala hůř! 

 

O pět let později... Míša má 2 holčičky, z toho jednu narozenou teprve před pár měsíci. Já mám skoro tříletá dvojčátka. Ona manžela, já bez přítele. Ona spokojená, já se zrovna dostala z pádu zase nahoru. Ona žije miminkem, já snažící se jít za svými sny. Přitom jsme obě tolik podobné. Obě jsme totiž dospěly. Oběma nám rodičovství dalo úplně jiný náhled na život a na svět. Oběma nám došlo, že co jsme řešily před tolika lety, je dnes nepodstatné. Vtipné… Hlavně absurdní… Obě jsme přehodnotily své priority a životní hodnoty. Dnes já s jistotou dokážu říct, jak hloupá jsem byla. Jak velký strach jsem prožívala z toho, že mě někdo pomluví. Jak jsem se bála mínění ostatních! Ušla jsem veliký kus cesty, dostala od života obrovskou lekci. Mimo jiné i v oblasti přátelství…

 

A najednou už vím, že můžeme být přítelkyně. Že se jí dokážu svěřit, aniž bych nad tím dlouho přemýšlela a bála se, že můj život bude řešit s ostatními. Už nebliká červená kontrolka, už v sobě nemám žádnou zábranu. Protože jsem pochopila to nejdůležitější… Lidé, kteří se o Vás upřímně zajímají, kteří Vám nabízí pomoc, přestože Vy o ní v určitých životních etapách nestojíte, jsou nedocenitelní. Lidem, kterým na Vás záleží, kteří se ptají, jak se máte a kteří nabízí pomocnou ruku či řešení, tak těm se má dát zelená. Je třeba si jich vážit. Je potřeba jim to oplácet. Čímkoli, co je ve Vašich silách. Je to opravdu tak snadné… Prostě třeba jen jet konečně na návštěvu za někým, kdo se o mě zajímá, kdo se zeptá “Jak se máš?” a kdo mě bere vážně. 

 

Není důležité to, jak často se vidíme. Je důležité to, jak cítíte. Jak cítíte zájem, snahu. Takže, Míši… Chci ti poděkovat. Za to, že jsem tě celých 5 let neodradila tou svou červenou kontrolkou. Děkuji za to, že ačkoli jsem v tebe nikdy neměla důvěru, tak ty jsi mě nehodila přes palubu. Děkuji za nabízenou pomoc. A hlavně děkuji za to, že se zajímáš. On totiž už zájem samotný stačí k tomu, aby člověk konečně zbořil tu zeď, kterou nemůže a nechce přelézt, zbavil se té zahleděnosti do sebe a začal si opravdu vážit lidí ve svém okolí. A nemusí jít nutně o nejlepší přítelkyně…