Žil byl v malé chaloupce chlapec s dobrotivým otcem a macechou. Matka mu zemřela, když byl docela malý a táta se znovu oženil – poblázněn vnady jedné z místních krasavic – rychle a bez rozmyslu. Nic nedal na rady vesničanů, kteří se ho snažili před ledovým srdcem pěkné dívčiny varovat, veselka byla veliká a neuplynulo ani devět měsíců, když bylo další děcko na světě. Nějaký čas se měli dobře, ale zlá povaha macechy se projevila, když její vlastní dítě začalo stonat. Malý chlapec churavěl, den co den usínal v horečkách a probouzel se s mrazivou zimnicí. Matka srovnávala jeho zesinalé tváře s rudými líci děcka nevlastního a do jejího srdce se začala vkrádat nenávist.
Nemoc se zhoršovala a nešťastná matka si nechala povolat babku kořenářku. Ta po dlouhé proceduře prohlásila, že dítě může vyléčit jen jediná zázračná bylinka, která roste nedaleko v lese. Mladá žena nedbala blížící se noci ani třeskutého větru a vyběhla ven z chalupy onu rostlinu hledat. Namísto na bylinku ale narazila na podivný přízrak. „Zbytečně, ženo, hledáš čarovnou květinu,“ řekl statný muž s divokými záblesky v očích. „Věz, že čím silnější a zdravější bude tvůj nevlastní syn, tím churavější a slabší bude dítě tvoje.“ A zmizel. Plán macechy byl od této chvíle jasný – je třeba zbavit se nevlastního děcka.
Sladkými slovy vylákala ho dalšího dne ven – aby s ní šel hledat bylinu, co bratříčkovi zachrání život (je prý mladý a má lepší oči). Neušli ani pár kroků, když se z nebe spustil ledový déšť. Hoch byl dobrák, tak ho voda nepolekala; plazil se v trávě, lezl na skaliska, prohledával křoví. Najednou slyší macechu volat: „Hochu, podívej!“ Ukazuje na rudou květinku krčící se při kraji hluboké propasti. Když se klučina trochu zdráhá, podá mu ruku se slovy, že jej „maminka drží a ať už se ponáhlá, než oba promoknou na kost“.
Jakmile se nevlastní synek k propasti přiblížil, už ho macecha zezadu postrkuje, jen ať spěchá. Ruce má silné a chlapec se marně brání – už je na zlomu skal, už ho nevlastní matka pouští, už s tichým výkřikem, vzdalujícím se v burácivé bouři, padá do propasti. Žena, vyděšená tím, co udělala, běží domů nejkratší cestou. Manžel se jí pochopitelně na syna zeptal, jen co překročila práh světnice. Na tu otázku se dlouho připravovala, a tak jen se stručnou odpovědí, že „hoch za babičkou do nedaleké vsi na návštěvu odešel“ běží k posteli svého syna. Jaká to hrůza ji popadla, když vinouc k sobě slabé tělíčko zjistila, že je syn mrtvý. Zhroutila se na zem, ale v pokoji už nebyly silné paže, co by ji zachytily a uložily do postele – hospodář, maje o vlastní dítě strach, vydal se je do lesa hledat. A tak maceše po probuzení z trpké mdloby nikdo neporadil psychologa ani terapii – šílená, tvář zkřivenou děsivým smíchem, vyběhla z chalupy a s mrtvým tělíčkem v náručí vrhla se do propasti. Ta je podle ní dodnes pojmenována Macochou.
S hodným chlapcem to dopadlo dobře. Otec naverboval půlku vesnice, aby ho šla hledat. Chodili lesem, loukami a poli, až ho našli viset v jícnu propasti, zachyceného o silnější větev. Podařilo se jim ho vytáhnout … a žili všichni šťastně až do smrti!
Zdroj:www.punkevni-jeskyne.cz.
Ale není macecha jako macecha…
