Pokud bychom žili v pohádce, mohla bych Vám odvyprávět příběh o bohatém, starém a lakomém statkáři, který byl zlý na všechny ty kolem sebe, kteří na něj byli nějak odkázaní a nikdo jej neměl rád. Byl malý, tlustý, s bradavicí na nose a při každém kroku hrozivě funěl.
Naopak veterinární lékař byl mladý, sličný, chytrý a hodný. Hovořil řečí zvířat a proto dokázal pomoci. Zlaté rybky mu pravidelně plnily tři přání a škaredé ropuchy polibkem proměňoval na krásné princezny.
Hamižný zbohatlík chtěl, aby mladý muž kvůli němu lhal, jen aby si pomohl k dalším penězům a vůbec mu nevadilo, že mládenec kvůli němu skončí v šatlavě a bude pranýřován na náměstí rozzlobeným davem, byť je nevinný.
Protože by to bylo v pohádce, objevila by se kouzelná babička, veterinárního lékaře osvobodila, očistila jeho pověst a naopak licoměrného statkáře zle potrestala.
Ale ve skutečnosti to bylo takto
Zámožný chovatel koní měl klisnu, která svůj zenit měla za sebou a to jak po stránce sportovní, tak i po stránce chovatelské. Když porodila svoje poslední hříbátko, jednalo se o dlouhý a těžký porod, ke kterému veterinární lékař nebyl přivolaný. Nad ránem se narodilo malé hříbátko, které záhy uhynulo a když veterinární lékař přijel kobylku zkontrolovat, byla stabilizovaná. Provedl tedy nezbytné ošetření, které považoval za adekvátní a odjel společně s chovatelem.
Následně u klisny došlo k výhřezu dělohy a k ruptuře. Když se náš veterinář dostavil ke zvířeti odpoledne, byla už i kobylka mrtvá. Nad zvířetem stál chovatel a jeho veterinární kolegové, které on sám požádal o spolupráci. Všichni se do něho pustili, že za to může on, protože odborně pochybil. Náš veterinář tedy připustil, že pokud udělal něco špatně, je pro tyto případy profesně pojištěný a pokud něco zanedbal, pojišťovna chovatele zcela jistě odškodní.
A to neměl dělat …
V hlášení pojistné události musel popsat, v čem konkrétně pochybil. Protože sám o své vině moc přesvědčený nebyl, snažil se dovodit, co tedy mohl udělat špatně tak, že klisna uhynula.
S diagnózou vyhřezlé dělohy a jejího protržení, s uplatněnou náhradou škody, která měla mnoho nul, to bylo celé poněkud přitažené za vlasy a pojišťovna začala pátrat a odmítla plnit.
Všechno skončilo u soudu, protože chovatel podal na veterináře žalobu, pojišťovna vystupuje jako vedlejší účastník. Veterinární lékař se tak dostal do velice nepříjemné situace, kdy před soudem musí mluvit pravdu, uvádět konkrétní skutečnosti a nikoliv dovozovat, co se asi mohlo stát. Veterinární lékař tedy logicky popsal, co sám viděl a udělal a zpochybnil, že by on sám mohl udělat hrubou chybu a že by měl vinu na úhynu klisny.
A v této chvíli sám chovatel upozornil na to, že lékař v hlášení pojistné události uvedl něco jiného, než co uvádí soudu.
Nakonec to vypadalo tak, že se s chovatelem domluvili a o pojistné plnění se rozdělí, byť by to samozřejmě muselo být předmětem dokazování. Nicméně je zcela zřejmé, že v uplatnění pojistné události není záhodno jakkoliv spekulovat nad tím, co se mohlo či nemohlo stát a v čem tedy může teoreticky být zavinění a odborné pochybení, protože se to může vymstít samotnému veterináři, který z toho všeho má jenom o pár vrásek na čele víc. Nutno ještě upozornit na holý fakt, že v případě odsouzení za trestný čin pojistného podvodu v může veterinární lékař krajním případě skutečně jít do šatlavy až na deset let a zároveň mu může být uložen trest zákazu veterinární činnosti.
Jen v reálném životě není jisté, zda by se objevila kouzelná babička, která by celou situaci zachránila a uvedla na pravou míru.
Jaký je závěr?
Obecně lze konstatovat, že pojišťovny nevyplácí každou uplatněnou pojistnou událost a nároky takto vznesené zkoumají. Pokud dospějí k závěru, že by se mohlo jednat o trestnou činnost, na které veterinární lékař participoval, je vysoce pravděpodobné, že se obrátí na orgány činné v trestním řízení.
Navíc, pokud by soud z nějakého důvodu shledal, že si veterinární lékař nadrobil do svého vlastního hnízda, protože patrně pochybil, když svoji vinu vůči pojišťovně dovozuje ve svém hlášení, pojišťovna by asi chovateli nic nezaplatila a v celé té šlamastyce by veterinář zůstal sám.
Je tedy asi zbytečné si takto komplikovat život …
V hlášení pojistné události musel popsat, v čem konkrétně pochybil. Protože sám o své vině moc přesvědčený nebyl, snažil se dovodit, co tedy mohl udělat špatně tak, že klisna uhynula.
S diagnózou vyhřezlé dělohy a jejího protržení, s uplatněnou náhradou škody, která měla mnoho nul, to bylo celé poněkud přitažené za vlasy a pojišťovna začala pátrat a odmítla plnit.
Všechno skončilo u soudu, protože chovatel podal na veterináře žalobu, pojišťovna vystupuje jako vedlejší účastník. Veterinární lékař se tak dostal do velice nepříjemné situace, kdy před soudem musí mluvit pravdu, uvádět konkrétní skutečnosti a nikoliv dovozovat, co se asi mohlo stát. Veterinární lékař tedy logicky popsal, co sám viděl a udělal a zpochybnil, že by on sám mohl udělat hrubou chybu a že by měl vinu na úhynu klisny.
A v této chvíli sám chovatel upozornil na to, že lékař v hlášení pojistné události uvedl něco jiného, než co uvádí soudu.
Nakonec to vypadalo tak, že se s chovatelem domluvili a o pojistné plnění se rozdělí, byť by to samozřejmě muselo být předmětem dokazování. Nicméně je zcela zřejmé, že v uplatnění pojistné události není záhodno jakkoliv spekulovat nad tím, co se mohlo či nemohlo stát a v čem tedy může teoreticky být zavinění a odborné pochybení, protože se to může vymstít samotnému veterináři, který z toho všeho má jenom o pár vrásek na čele víc. Nutno ještě upozornit na holý fakt, že v případě odsouzení za trestný čin pojistného podvodu v může veterinární lékař krajním případě skutečně jít do šatlavy až na deset let a zároveň mu může být uložen trest zákazu veterinární činnosti.
Jen v reálném životě není jisté, zda by se objevila kouzelná babička, která by celou situaci zachránila a uvedla na pravou míru.
