Co zanecháme budoucím generacím?
Za oknem je velké nebe, po včerejšku celé šedé a tak nějak studí. Člověk má tendenci schoulit se do nepojmenovaného pocitu a zase několik okamžiků svého života jen přežít. Díky pohledu na nebe mnohdy zapomínáme sklonit hlavu, abychom uviděli také zem.
Kdybych byla učitelkou, vysvětlila bych dětem, že slovo zem je mnohoznačné. Kdybych byla filozofkou, vysvětlila bych lidem, že zem je slovo jednoznačné. Jednoznačné! Můžeme se v životě toulat, kde chceme, ale vždycky bude jen jedno místo, kde ti v srdci zavoní mateřídouška. Tím místem je náš domov, ve kterém se cítím s vámi propojená mnoha cestami, věžičkami kostelů, pohledem na staleté lípy uprostřed pšeničných polí. Cítím se propojená i s těmi, co už tuto zem opustili, ale jejichž doteky kroků zůstaly navždy vtisknuté do kamenné dlažby našich dějin. Jsme propojeni verši básníků, obrazy malířů i tóny skladatelů. Také korunou a žezlem významných králů, hrdiny pověstí i bytím obyčejných lidí ze zápraží podstávkových domů. Ti významní v nás probouzejí hrdost, ti obyčejní lásku. Mnohokrát mě napadlo vytvořit někde někdy pamětní místo, kam bychom se mohli přijít poklonit obyčejnému člověku a jeho příběhu. Všichni tito lidé, zbaveni pýchy a touhy po moci, svým životem pokládali další a další základy, na nichž dnes stavíme my. Dodržování tradic je jedním z našich projevů poděkování.
Nyní tu panuje naše inteligence, práce i skutky. A jsme to zase my, kdo se stává příkladem dalším generacím. Jaké základy tu po nás zůstanou? Jsou pevné, viklají se, nebo zbydou jen torza? Když projíždím naší zemí a vidím samé cizí nápisy a cizí neosobní zboží, kolikrát se sama sebe ptám, jestli je to pouze mou neznalostí a časově omezenou zkušeností, nebo zda vždycky naše zem byla tak zaprodaná.
A změnit to prý nejde…
Kdykoliv někdo vysloví větu, že něco nejde, vypovídá sám o sobě, že se uvnitř zastavil. A kdo stojí, nikam se nepohne. V současné době stojíme všichni. Kolem nás se kácí les a my se jen díváme a stojíme a stojíme, dokud nám samotný stín padajících stromů neohne páteř. Páteř a svědomí. Možná si říkáte, co s tím? To, že každý člověk má začít u sebe, jsem mnohdy cítila jako klišé. Dnes ne. Dnes si myslím, že tak jako kapka ke kapce zrodí řeku, tak krůček po krůčku může otevřít novou cestu. Způsoby, jakým čelíme malým zlům, nejsou odlišné od těch, kdy se stavíme proti velkým nehoráznostem. Princip je stejný. Lze se jej naučit na malých věcech: třeba že se postavíme proti bezpráví a násilí často i ve vlastních rodinách, že si nenecháme pro pozlátko v jakékoliv oblasti vrtat koleno kdekým, že oprášíme svou hodnotu a že si uvědomíme, kdo jsme…
Jsme lidé zrozeni z vůně chleba z pravého kvásku a naším symbolem jsou ovečky z podhůří a pramínek Vltavy, který tak krásně vypráví, že bát se být černou ovcí je přežitek, protože černé ovce díky své odvaze vidí nejdál, až k lásce ke kousku země, kterou drolíš mezi prsty a která voní jarem, kytkami, vzpomínkami… a tebou.
Ty i já jsme tou zemí, příteli.
Zdroj foto:Pixabay.com
