Milé ženy, po týdnu chci znovu poděkovat za srdíčka a krásné ohlasy.*heart* Moc mě to nabíjí a už teď se těším na další komentáře.:-) A milé maminky, prosím, vysvětlete svým dcerám, k čemu sloužily Kontakt a Annonce, a že bývaly doby, kdy internet, mobily ani on-line seznamky neexistovaly, ano? Děkuji.*smile*
Aniž bych na vás chtěla působit jakkoli pesimisticky, dnešní báseň bude skutečně “zamrzlá” jako teploměr v zimě. Prostě trochu o samotě, smutku a depresi. Je to dávná vzpomínka. Pokud jste i vy prožily listopad 1989 coby mladé (či malé) dívky, možná jste pak na počátku 90. let cítily něco podobného. Ano, my všichni jsme konečně měli svobodu a demokracii, ale… Je v tom právě to ALE. Neměly jste dojem, že všechno jde nějak pomalu a úplně jinak, než jste si představovaly? Že láska mezi spoluobčany tehdy zůstala na Václavském náměstí a teď už se lidi chovají zase jako předtím? Nebo že ti chlapi v obřích kožených bundách a fialových sakách s ramenními vycpávkami vypadají poněkud směšně a vy hledáte někoho úplně jiného? Tak tyto verše jsou právě o takovém – tehdy neúspěšném – hledání.
Leden
Vyhaslá kamna
v našich duších
vyhaslé sopky
Oči visí na rtuti teploměru
líné, tolik líné
A v klíně pletení
svetříky pro děti kamarádek
Kolik ještě?
Kam jste se poděli
princové
pod okny mi nechodíte
ráno v metru ještě spíte
a večer zase v hospodách
Zbývá Kontakt či Annonce
značka: “Žít příběh bez konce”
a dál už jen čekání a strach
/1993/
