Jak nás děti překvapují svou moudrostí a upřímností
Malý jsou občas velcí a velcí jsou občas malý. Jsou to krásné stavy, když velcí zapomenou na pravidla a popustí uzdu své fantazii a na chvilku se stanou malými. Málo kdo to umí, ale pokud se vše podaří, stojí to za to. Zkuste na chvilku zavzpomínat na to, když jste se naposledy chovali jako rozdováděné děti. Když jste provedli něco, co je zakázané nebo jste se radovali z maličkostí, které ostatní nechápali a ti velcí, co zůstali velkými na vás zmateně koukali a nechápali, co se děje. Určitě budete souhlasit se mnou, že zrovna tyto stavy v nás zůstávají a jsou to ty nejkrásnější vzpomínky, ze kterých žijeme ještě dlouhou dobu.
Mě se naposledy povedly dvě věci, které mám v živé paměti. S kamarádkou jsme se vydaly po nákupech v obou případech. V tom prvním jsme byly schopné během chvilky naplánovat neděly tak, aby i naše drahé polovičky a malé slečny byli spokojení a měli zábavu i sami pro sebe.
My se tak v klidu mohly vydat do Prahy, kde jsme věděly, že nám nákup zabere maximálně hodinu a poté se v klidu navrátíme do rodinného hnízda. Po cestě jsme se nasnídaly, daly mou oblíbenou kávu, bez které bych nevyjela a za necelou hodinku jsme parkovaly. Vidět nás někdo, kdo nás zná, asi by ho naše reakce nepřekvapili, ale okolí nás tak trochu nechápalo. V domě jsme se rozeběhly a začaly plánovat a v duchu nakupovat, protože v ten okamžik jsme jely jen na kukandu. Proběhly jsme snad celý dům a u všeho, co se nám líbilo, jsme plánovaly a dováděly jako malé. Samozřejmě jsme si domů přivezly i něco malého, to bychom nebyly my. Necelá hodina v domě, nás nabila natolik, že jsme skously malý oběd a vydaly se na cestu domů. Nejlepší z toho celého dne, byla cesta zpět. V rádiu hrály skvělé písně a rozdováděly nás natolik, že auta, která jsme předjížděly, trochu nechápala. Kamarádka, která seděla na místě spolujezdce, potěšila každé předjížděné auto svým vyděšeným obličejem a já je pro změnu děsila svým vyděšeným výrazem řidiče, který je připláclí na volantu a má smrt v očích. Musím přiznat, že pohledy z aut nás rozdováděly ještě více a korunu tomu nasadil řidič dodávky, který dostal neřízený záchvat smíchu. I kdybych byla v tu chvíli sebe více unavená, tak zpáteční cesta domu by mě nabila, i kdybych nechtěla. Je moc fine na chvilku odhodit pravidla a vrátit se zpět do dětských let. Když jsme vzpomínaly na naši cestu, připomněla nám, jak se naše dvě slečny bavily podobným způsobem v autě, kdy si hrály na schovávanou. Pokud si myslíte, že to nejde, tak se šeredně pletete. Holky nám ukázaly, že dětská představivost nezná mezí a možná i proto jsou děti tak šťastné. Zkusili jste se někdy schovat v autě za sedačku nebo za pás, když vaše kamarádka či kamarád vedle vás zrovna pyká? Jestli ne, tak vřele doporučuji a věřte, že k tomu ani není zapotřebí alkohol. Bohatě si vystačíte s dobrou náladou.
Co když se ale naši malý změní ve velké? Občas je to také k zasmání, ale občas nás dokáží i rozbrečet. To se mi přihodilo dnes. Skoro jako každou neděli jsme jeli za mou nejmilejší. Cesta autem byla zvláštní, protože jsem viděla svou malou ve zpětném zrcátku, jak je smutná. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co se děje. Chvilku přemýšlela a pak začala povídat. “Víš mami, chtěla bych mít tebe i babičku stále na blízku.
Nikdy vás nechci ztratit.”Její odpověď mě zarazila, protože jsem si říkala, že jsme tu stále pro ni a vždy budeme. Nikdy se nic nezmění. Ona ale pokračovala, když jsem se zeptala, jak to myslí. “Víš, já se prostě bojím, že se jednou probudím a vy už tu nebudete a já tu zůstanu úplně sama.” Moje odpověď přišla okamžitě, že z toho strach mít opravdu nemusí. Vždy tu jedna z nás bude. Bylo mi hrozně. To, že já vím, že to tak není a to, že se sama peru s tím, co budu dělat až tu má nejdražší nebude, jsem jí nemohla říct. S nejdražší jsme se zatím dohodly, že jí nebude nic říkat do chvíle, kdy už budeme muset s pravdou ven.
Malá pokračovala dál: “Já vás moc ráda a jsem nerada, když jsem bez vás. Víš, u babičky ráda spím, protože vždy spí se mnou a i když jí není nejlépe, tak to na sobě nenechá znát a na tobě mám ráda tvé odhodlání a to, že když si něco vezmeš do hlavy, tak si zatím jdeš a to já budu dělat také.” Jsem moc ráda, že jsi mi to řekla a myslím si, že by bylo krásné, kdyby to babička věděla, protože jí to udělá velkou radost. Malá souhlasila, že jí vše hned řekne a najednou to z ní všechno spadlo a na tváři se jí vyloudil krásný úsměv. Ten samý, kterým mě ráno probouzí a zároveň vítá, když přijdu domů. Akorát jsme dorazily k babičce. Po přivítání, jsem byla vykázána na zahradu se slovy, že holky mají svou chvilku a potřebují si říci pár holčičích věcí. Jasně, jsem chlap a s úsměvem na tváři, jsem odešla ven. Po chvilce holky přišly dolů. Jedna opět s úsměvem a druhá se slzami v očích. Sami si tipněte, kdo s jakým obličejem přišel. Pokud jste tipovali, že malá s úsměvem a velká se slzami v očích, tak máte za jedna. Chvilku jsme se na sebe dívaly a obě jsme věděly, že to cítíme stejně a že si nesmírně vážíme toho, co nám malá sdělila. Na chvilku se z ní stala velká. Řekněte sami, čekali by jste, že tato slova vyřkne dítě? Já popravdě řečeno ne, ale v dnešní době se možná ani není čemu divit.
Je to tak … malý jsou občas velcí a velcí jsou občas malý. Oba stavy jsou svým způsobem krásný a oba stavy mají své pro a proti. Když už přijdou, tak je nechte a jen si mlčky užívejte. Ať je to ten nebo ten, tak ve většině případů na ně budete vzpomínat s úsměvem.
Zdroj foto: Pixabay.com
